Pod názvem Krása je symbolem pravdy vyšla v českém překladu v roce 2001 kniha esejů, přednášek a dalších textů režiséra Andreje Tarkovského z období 1967-1986. V myšlení našeho světa jsou věci hluboce propojené. V tom podstatném máme mnoho společného a je často nesmyslné hledat záminky pro svár. Bezprostředně jsem si vzpomněl na dávnou definici Krása je záře pravdy. Pod analogickým názvem – Veritatis splendor – vydal svatý Jan Pavel II. encykliku věnovanou vztahu svobody a svědomí, schopnosti rozlišovat a souvislostem pravdy s morálními postoji v osobním a veřejném životě. Oprávněně můžeme mluvit o kráse života následujícího hodnoty dobra a pravdy.

Často se například objevuje citát Dostojevského: „Krása spasí svět.“ Někdy se až nadužívá a nejsem si jistý, zda tomu odpovídá náležité pochopení. Naštěstí jsem se nedávno setkal s vysvětlením, že se tím ani tak nemyslí estetické kategorie či svět umění, ale krása života naplněného milosrdenstvím. Zdá se mi, že zjednodušující výklady nejsou namístě. Dostojevskij vsadil své pochopení do finále autobiograficky laděného příběhu, v němž skupina trestanců dorazila do pustiny vyhnanství na Sibiři. Byl to moment, kdy na ně plně dolehla tíha a beznaděj osudu. V něčem podobný je příběh mladé dívky, která se ocitla v transportu smrti do Osvětimi. Škvírou mezi prkny dobytčáku zehlédla krajinu za úsvitu, několik ojíněných stromů se zbytky zlatého listí. „Jestliže existuje taková krása, nezemřu,“ blesklo jí myslí.

Nemohu přitom nezmínit jednoho ze vzácných přátel. Malíř Michel Pochet občas říká (s jistou mírou nadsázky a provokace), že ošklivost spasí svět: „Neměl podobu ani krásu, aby upoutal náš pohled; neměl vzhled, abychom po něm zatoužili. Opovržený, opuštěný od lidí, muž bolesti, znalý utrpení.“ (Iz 53,2-3) Někdy dochází k nedorozumění o tom, co je to milosrdenství. Jako by to snad bylo jen citové pohnutí. Jenže Boží milosrdenství znamená mnohem víc. Bůh Otec, namísto toho, aby nás trestal za naše hříchy, „tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby nikdo (…) nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3,16) A Boží Syn „se vydal až do krajnosti“ (Jan 13,1). On, Bůh, se nechal od nás lidí zbičovat do krve a ukřižovat. Ten, který „neměl krásy ani vzhledu“, je spásou světa. Jímá mě bázeň, žádná slova na to nejsou dostatečná.

Nechtěl bych se ale zastavit u ošklivosti. Chiara Lubichová často říkala, že nemáme setrvat v ráně, v Ježíši opuštěném… Vděčně vzpomínám na chvíle, kdy jsem mohl být s otcem, sochařem Alexandrem Trizuljakem při jeho práci. Vytvořil několik skulptur Ukřižování, u nichž na závěr pokryl povrch právě vymodelované postavy nesčetnými šrámy. Výsledkem je nádherné ztvárnění Krista Oslaveného, objímajícího rozpaženýma rukama svět, nás všechny. Jeho postava není deformovaná a není ošklivá, přestože šrámy, jakoby rány od bičování, jsou na ní vidět. Nejde o líbivou krásu, ani o dílo, které by se pídilo po lidské slávě. Jde o krásu jinou, mnohem hlubší.

Srdcem kultury, pravdou a krásou je milosrdné bytí, které raději obětuje sebe sama, než aby nechalo zahynout jiné.

Marek Trizuljak, akademický malíř

Nové město 6/2022