Foto: Se studentkami v Marsabitu

Učitelka Marie Zimová z Prahy darovala deset měsíců dobrovolnictví v Keni. Zažít jinou kulturu a životní podmínky doporučuje i dalším.

Maruško, na začátku července ses vrátila z Keni. Jak se teď cítíš? Jaký byl pro tebe návrat do Čech?

Ano, je to tak. Návrat byl trošku zvláštní.
Musela jsem si zase zvyknout na Česko. Ne, že by to byl nějaký problém, ale přišlo mi, že lidi jsou tu klidnější, někdy na první pohled ne tak otevření a nic na mě nepokřikují. Taky jsem si musela zase zvyknout na bílou barvu kůže všech kolem. Cítím se dobře, ale stýská se mi po kamarádech z Afriky, po dětech, po afrických písničkách, ale zároveň si taky užívám prázdniny.

Mohla bys nám přiblížit, co bylo v Keni náplní tvých dní?

Působila jsem na dvou místech.
První bylo Mutuini, poblíž Nairobi. Tam jsem pracovala hlavně v základní škole, připravovala jsem si různé aktivity pro děti a o víkendu jsme pak chodili do farností, kde jsme animovali hry a duchovní aktivity.
Pak jsem byla víc na severu, v Siakagu. Tam jsem učila náboženství sedmáky, osmáky a deváťáky a taky jsem pomáhala ve školce a trávila čas se studenty technické školy.
V obou oblastech jsem bydlela u sester salesiánek a ve volném čase jsem objevovala okolí.

Návštěva typického domu Manyatta a fotka s místními dětmi z North Horr.

Jaké jsou tam mezi lidmi vztahy a jak tě mezi sebe přijali?

Vztahy jsou tam, řekla bych, jako všude různé. Ale přišlo mi, že lidi jsou velmi přátelští a je tam lehké se s někým začít bavit nebo skamarádit. Kdykoliv jsem vyšla ven, hned jsem se dala s někým do řeči. Lidé jsou tam celkově veselejší, víc upřímní, ale na druhou stranu tam bohužel bývají i boje mezi lidmi z různých kmenů. Ale poslední dobou se mladí lidé a jejich učitelé snaží, aby se dokázali bavit se všemi bez ohledu na to, k jakému kmenu kdo patří.
Přijali mě velmi dobře. V Siakagu nám trvalo asi týden, než jsme si na sebe zvykli, ale musím říct, že pak byli všichni velmi otevření a přátelští.

Dokážeš si představit, že bys v Africe zůstala?

Myslím si, že je to možné a asi si to dokážu představit. Ale pro bílého člověka to má určitá specifika. Lidé si o vás myslí, že máte spoustu peněz a někdy se s vámi chtějí bavit jenom proto, že jste zajímaví nebo jiní. Zároveň však musím říct, že tam mám plno kamarádů, takže co se týče vztahů, bylo by to fajn. Taky je tam plno krásné přírody. Ale chyběli by mi všichni z domova.

V čem tě život lidí v Keni, se kterými jsi na místě byla, inspiroval?

Hodně se mi líbilo, jak tam lidé dokáží žít s málem. Je tam velká chudoba. Například někteří žijí v domečku tři krát dva metry v deseti lidech a prostě to zvládnou. Nebo mají dost omezené zdroje jídla, třeba každý den jí jen fazole s rýží a přesto si nestěžují. Inspirovalo mě, že tvrdě pracují, nevzdávají se a jsou vděční Bohu za cokoliv.
Líbily se mi taky různé způsoby práce, ať už například ruční praní nebo jsem se naučila nové recepty. Nebo i způsob života, kdy mi přišlo, že běžný obyvatel žije takový táborový život. Taky se mi hodně líbilo jejich oblečení a účesy.

Doporučila bys tuto zkušenost s dobrovolnictvím i dalším lidem? Komu?

Ano, určitě bych to doporučila, je to moc dobrá zkušenost a myslím si, že to rozšiřuje pohled na svět.
Tato zkušenost se mi zdá vhodná pro lidi přibližně od 20 let.  Myslím, že jet do Afriky jako dobrovolník je dobré s nějakou organizací, protože když tam jedete úplně sami, nemusí to být úplně bezpečné. Já jsem jela pod organizací SADBA v rámci projektu Adopce nablízko (www.adopcenablizko.cz), což je program Salesiánské asociace Dona Boska.  Takto jsem mohla zažít život v komunitě a měla jsem zajištěné bezpečné místo. A jako bonus jsem mohla občas vyjet na výlet, což rozhodně stojí za to.

Za rozhovor děkuje Kateřina Hrabětová

Nové město 5/2026