Sestra Benedikta, občanským jménem Markéta Březinová, je řeholní sestrou v řádu Františkánek Marie Immaculaty (Panny Marie Neposkvrněné). Pochází z Kladna, nicméně v dnešní době působí v Olomouci. Loni se stala matkou představenou a ukazuje, že se ve službě rozhodně nenudí. Sedíme spolu ve společenské místnosti Penzionu Tõde (estonsky pravda), který olomoucké sestry provozují.

Jak vnímáš své povolání?

Každé povolání je velmi osobní pro každého člověka. Je to svým způsobem tajemství a druzí lidé něco z toho vidí a něco nevidí. Boží povolání je velká věc, dotýká se lidského srdce, které na toto povolání odpovídá. Řekla bych, že je to podobné jako s povoláním do manželství. Nejdříve se lidé do sebe zamilují a pak to roste. Bez Ježíšovy lásky a lásky k němu v klášteře žít nejde.

Měla jsi vždy jasno, že půjdeš do kláštera?

Ne, neměla. Já jsem vždycky chtěla mít rodinu, lákalo mě mít děti, ale ve vztazích s chlapci jsme se nějak míjeli. Tak jsem se začala sama sebe i Pána Boha ptát, co to znamená, když mi to nevychází, jestli je manželství opravdu pro mě. Začala jsem být otevřená i jiným možnostem. Při setkání se sestrami mě oslovovalo jejich plné odevzdání Bohu a radost z povolání. Vnímala jsem také dar sesterství mezi nimi.

Doma se to setkalo s pochopením?

Byli překvapení. Oba mí rodiče mě ale v mém rozhodnutí podpořili. Byla jsem jim za to velmi vděčná. Cítila jsem svobodu rozhodnout se. Nevím přesně který z nich, ale jeden mi řekl, že pro ně hlavní bylo, aby mě viděli šťastnou. Museli to určitě zpracovat, ale myslím si, že velmi rychle pochopili, že je to moje cesta, kterou mám jít.

Nebyly někdy chvilky, kdy jsi cítila, že to tak nebylo?

Na začátku jsem si nebyla jistá. Měla jsem k povolání velký respekt. Inspirovalo mě a sama jsem v tom měla zalíbení, nicméně jsem čekala od Boha na nějaký jasnější signál, který ale nepřicházel. Postupem času jsem však začala vnímat, že Bůh stojí o svobodná rozhodnutí, proto jsem se rozhodla vstoupit. Během postulátu a noviciátu jsem stále jistotu neměla. Zůstávala jsem, protože Bůh mě z kláštera nevyháněl (smích). Po prvních slibech jsem prožila silný moment Ježíšovy velké lásky ke mně, který rozfoukal moje pochybnosti. Od té chvíle jsem už otázku povolání nikdy řešit nemusela.

Hodně ses stěhovala. Kde jsi všude žila? Vím, že jsi mnohokrát působila v Estonsku…

Byla jsem na mnoha místech. Naše kongregace patří mezi menší řeholní rodiny, má sídlo tady v Olomouci, ale působila jsem i v ostatních našich komunitách, třeba ve Strážově na Klatovsku, v Uherském Brodě, na Slovensku v Ľubici u Kežmarku nebo v Tartu na jihu Estonska. V nejsevernější z pobaltských zemí jsem byla dohromady deset let. Poprvé jsem tam byla v šestadvaceti letech. Tuto zemi jsem si velmi zamilovala a je mým druhým domovem, nicméně začátky úplně lehké nebyly. První kontakt s jazykem (estonština je ugrofinský jazyk podobný finštině) a odlišnou mentalitou mě stály hodně energie. Estonci zprvu působí jako odtažití lidé, ale ve skutečnosti to tak není. Později jsem objevila, že jsou velmi hlubocí a umí vytvořit silná pouta. Dosud mám v Estonsku hodně přátel.

Pojďme zpátky do současnosti, stala ses matkou představenou – nebyla jsi překvapená?

Určitě jsem to neplánovala. Není to služba, na kterou bych se připravovala nebo si myslela, že někdy matkou představenou budu. Pán Bůh má ale smysl pro humor a používá nástrojů, které chce on sám, jakkoli jsou nepatrné, aby se mohl v nějakém díle oslavit.

Co obnáší služba matky představené?

Spolu s dalšími sestrami v radě se staráme o komunity a naše projekty. Kromě míst, ve kterých jsem působila, ještě zmíním komunity v Praze a na Lomci. Dvě stárnoucí sestry máme ještě v Bavorsku. Nejdůležitější je ale žít naše charisma a hledat, jakým způsobem žít jako Maria v dnešním světě. Přináší to však mnoho výzev.

Jaké třeba?

Učíme se jít synodální cestou, být věrné františkánskému charismatu a svědčit o tom, že i v dnešní době má řeholní život své místo a smysl. Je to jako nést pochodeň. Musíme si samy být jisté, že Boží oheň má nesmírnou hodnotu a že to je nezasloužený dar, který je potřeba rozvíjet, chránit a nést způsobem, kterému současní lidé budou rozumět.

Teď žiješ v Olomouci, čemu se se sestrami věnujete?

Je nás tu dohromady šest. Já ještě s jednou sestrou pracujeme v kanceláři. Sestra Hyacinta vede kavárnu, nakupuje, peče a obsluhuje naše hosty. V tom jí pomáhá další sestra. Kavárnu Õde (estonsky sestra) provozujeme 18 let. Sestra Klára má na starosti provoz penzionu, který sousedí s naším domem, hosty ubytováváme více než deset let. Jedna z našich mladších sester studuje na pedagogické fakultě a další sestra se k nám nyní přestěhovala ze Strážova. Pracujeme převážně doma, ale zapojujeme se i do různých církevních aktivit.

Máš čas odpočívat?

Práce je dost, na odpočinek je tedy spíše potřeba si čas udělat a zahrnout ho do programu. Se sestrami se ho snažíme trávit společně, i když není vždy snadné, abychom mohly někam vyjet nebo jít všechny spolu. Zavedly jsme tradici, že se v neděli díváme na jeden díl „The Chosen“. A poté debatujeme o tom, jak různí apoštolové nebo jiné postavy ladí s naším životem a co nás inspiruje ke změně. Máme radost, když se můžeme také potkat se sestrami z jiných komunit.

Za rozhovor děkuje Marek Srba

Nové město 4/2026