PhDr. ILONA ŠPAŇHELOVÁ, psycholožka

Jaké jsou signály, které mohou poukazovat na psychické onemocnění, jak přistupovat k člověku, který takto onemocněl, a jak mu pomoct?

Začnu poněkud odlehčeně. Jednou mi moje kamarádka říkala: „Představ si, že v Americe má prý každá žena svého kadeřníka, svého sportovního trenéra a svého psychoterapeuta. Co ty na to?“ Právě tato otázka mě přivedla k zamyšlení.

Je pravda, že pokud má někdo zlomenou ruku, teplotu, je prostě nemocný. Má to zjevnou příčinu, je to jasná zpráva pro něj i pro ostatní, že se něco s jeho tělem děje.

Pokud někdo onemocní psychicky, je to jiné. Mnohdy se setkávám s tím, že jít k psychologovi, k psychoterapeutovi, ne-li k psychiatrovi, je pro mnohé lidi obtížné. Psychická nemoc není vidět tak, jak je zjevná nemoc fyzická. Teplota, zlomená ruka je lehce rozpoznatelná.

Proto jsem své kamarádce odpověděla, že v Čechách už má více žen svého kadeřníka, méně žen svého trenéra a minimum žen svého psychoterapeuta.

Nečekejte, že v tomto článku bude popis jednotlivých psychických nemocí. To by mi stránky pro rubriku Rodina nestačily. Chci psychické onemocnění jen přiblížit, abychom se ho nebáli, přijali ho a pracovali s ním.

PSYCHICKÁ NEMOC – CO TO JE?

Laicky řečeno, psychická nemoc je označení změny chování, myšlení, prožívání člověka. Člověk se nějak choval, nějak myslel, a najednou je u něj patrná velká změna.

Například dospělý člověk měl v běžném životě dostatek energie plnit své úkoly, chodit do práce, doma dělat to, co měl na starosti. Dítě bylo přiměřeně radostné, plnilo své úkoly do školy, chodilo na kroužky.

Najednou (většinou to ale není najednou, je to plíživé, možná si toho druhý člověk nevšimne a sám nemocný si to nepřipustí), člověk už nemůže. Všechno je pro něj těžké. Ráno vstát, obléct se, odejít do práce. Vrátit se z práce domů, kde budou zase lidé, kteří po něm budou něco chtít, se zdá nemožné. Dítě najednou začne bolet bříško, nemůže chodit do školy.

Oba dva – dospělý i dítě – mohou projít několika vyšetřeními a bude u nich vše v pořádku, z hlediska fyzického budou oba dva zdraví.

Tak proč je pro ně těžké vstát a odejít do školy, do práce, proč je pro ně těžké radovat se z toho, z čeho se radovali dřív? Přitom se zdá, že se v jejich životě nic významného nestalo.

CO SE TEDY STALO?

Zřejmě se u dítěte i dospělého navršilo více faktorů najednou. Člověk může mít určité predispozice k psychické nemoci, člověk nedává pozor na svůj odpočinek. Valí před sebou starosti, napětí v práci, starost o rodinu, finanční zabezpečení. Povahově to bývá také člověk citlivější, uzavřenější. Mohlo se objevit více zátěžových situací v rodině. Náhlá nemoc, starost o rodiče, úmrtí.

Dítě se mohlo dostat ve škole do stresové situace. Mohlo být přítomno šikaně, spolužáci se k němu mohli otočit zády, nechtějí s ním kamarádit, nadávají mu. Nedaří se mu ve školních povinnostech, zdědilo citlivější povahu. Nemá o svých problémech komu vyprávět, zdá se mu, že rodiče mají svých obtíží dost.

Čili vnitřní dispozice a vnější faktory mohou dát prostor tomu, že se psychika ozývá – dělej se mnou něco, už to asi nevydržím, není mi dobře.

K tomu se mohou přidružovat další obtíže – dítě nebo dospělý špatně spí, svůj vnitřní neklid utápí v jídle nebo naopak nevěnuje pozornost tomu, co a kolik toho jí.

Je obtížné věnovat se tomu, co ho dříve bavilo. Je neklidný, mnohdy bezdůvodně pláče. Je pro něj obtížné být ve společnosti více lidí. Úkol, který bylo pro něj dříve snadné splnit, je pro něj najednou obtížný. Není tak flexibilní jako dřív. Pokud se tedy spojí vnitřní dispozice člověka a vnější faktory, může se stát, že člověk psychicky onemocní. Už dál nemůže, nemůže se soustředit, není aktivní. Nemůže si sám pomoct. I když mu druzí říkají, pojď, půjdeme na procházku, pojď, to bude dobré, dobré to není. Tělo a psychika nefungují, jak byl člověk zvyklý, nejde to.

Vnitřní dispozice a vnější faktory mohou dát prostor tomu, že se psychika ozývá – dělej se mnou něco, už to asi nevydržím, není mi dobře.

JAK POZNAT NEMOC?

Pokud se člověk sám nebo jeho blízcí nebo jeho okolí člověka „nepoznává“, nemůže si od obtíží sám pomoct, je jako tělo bez duše, pak se něco děje. Pokud se člověk nemůže dostat ráno z postele, protože nic nemá cenu, nemá cenu ani vstát, pak se něco děje. Pokud je člověk najednou velmi agresivní, nemůže si v tom pomoct, něco se děje. Pokud je všechno „černé“, člověk se nemůže na nic soustředit a pláče, něco se děje. Pokud se člověk velmi obviňuje za věci, za které nemůže a nedá si to vymluvit, něco se děje. Pokud je člověk naopak velmi aktivní, nechce se mu jít spát a dělá věci, které jsou pro druhého spíše nesmyslné a nedá si to vymluvit, něco se děje.

CO S TÍM?

Zřejmě tento člověk onemocněl psychicky. Je zapotřebí přiznat si to, nestydět se za to. Je to nemoc. Nemocný potřebuje podporu, oporu a lékařskou pomoc. Pokud si někdo zlomí nohu, jde co nejdřív na chirurgii, komentuje, co se stalo, lékař udělá rentgen, dá mu nohu do sádry a předepíše mu klid, možná léky proti bolesti.

Tak i člověk, který má psychickou obtíž, se kterou si neví rady, která ovlivňuje normální chod jeho života, potřebuje lékaře. Je vhodné, aby šel k psychiatrovi, který s ním probere jeho obtíže, zváží, zda a jaké léky vhodné pro jeho diagnózu mu předepsat a doporučí mu další pravidla pro jeho život (do příští kontroly). Mnohdy je také velmi vhodná psychoterapie. Člověk dochází k psychoterapeutovi a léčí svoji duši psychologickými prostředky – tj. slovem, gestem, mlčením, návrhy změn, kresbou…

Je důležité, aby blízcí tuto nemoc přijali a snažili se nemocnému pomáhat a stát při něm.

CO OKOLÍ NEMOCNÉHO ČLOVĚKA?

Je důležité pomoct poznat psychickou nemoc druhého. Nemocný je více unavený, plačtivý, někdy může být více podrážděný, nemá energii do života, je méně soustředěný, neumí si sám pomoct a ani pomoc druhého mu neulehčí. Především je důležité, aby blízcí nemocného přijali tuto jeho nemoc. Aby nezlehčovali její příznaky. Aby neříkali – to bude dobré, když to dobré není. Aby neříkali – vzchop se, když se vzchopit nejde. Aby stav člověka pojmenovali správným slovem – jsi nemocný.

Aby tuto nemoc přijali a snažili se nemocnému pomáhat a stát při něm. Aby vyjádřili toleranci, respekt k nemocnému. Podporovali ho v léčbě. Důležité je nemocného člověka nekritizovat a nementorovat. Stát při něm. Pomoct nemocnému vytvořit vhodný řád dne. Dbát na jeho jídlo, pití – dělat mu například krabičky do práce. Pomáhat mu, aby o sobě mluvil. Jak se má, co prožil, jaké pocity zažívá. Pomoct mu tyto pocity nenechávat v těle, ale pracovat s nimi, vydávat je z těla ven. Mluvením, tancem, zpíváním, cvičením.

Je důležité nemocného ocenit. Za to, co udělal, co se mu podařilo, za jeho úsilí, snahu. Přijmout ho takového, jaký je. S jeho nemocí. Vyjádřit mu lásku, pomoc.

Pokud je to důležité, informovat se více o nemoci. Jít k lékaři a dozvědět se, jak se nemoc „chová“, jaké má příznaky, co je norma pro tuto nemoc, jak druhému pomoct. A krokovat krok za krokem tuto novou životní etapu. S láskou k druhému i k sobě a s tolerancí k sobě i druhému.

Ilona Špaňhelová

Nové město 2018/3