„Posláním Zdravotních klaunů je přinášet radost, dobrou náladu a především naději na místa, kde se jí příliš nedostává,“ dočteme se na webových stránkách Zdravotních klaunů. S jedním z nich – Miroslavem Sýkorou alias dr. Evženem Kývlem – jsem hovořila v blízkosti brněnské dětské nemocnice, kam dochází se svým červeným nosem.

Jak vaše klaunování v nemocnicích začalo?

Dostal jsem se k tomu přes kamarády už v roce 2013. Na začátku to znamenalo projít tříkolovým konkurzem, řadou workshopů a vzájemným oťukáváním.

Postupně jsem objevoval, jak je myšlenka zdravotních klaunů propracovaná. Červený nos je vlastně nejmenší divadelní maska. Dáváme skrze ni najevo, že jsme jiní, a zároveň nás ten nos chrání. Už tam nejsem jako Mirek Sýkora, táta dvou skvělých holčiček, ale jsem doktor Evžen Kývl, neopatrný, prostořeký vesničan. A navíc si uvědomuji, že moje lítost, pocity, situaci nezmění. Jsem tam, abych ji pomohl prožívat trochu jinak, dělal srandu nebo si prostě jen povídal.

Předpokládám, že není jednoduché přinášet radost tam, kde není, vcítit se do pacientů a zároveň se nenechat bolestí pohltit?

Být Zdravotním klaunem znamená dělat srandu tam, kde není, a to není pro každého.

Bylo to snazší, dokud jsem neměl vlastní děti. Bral jsem to jako určitou misi – pomoct změnit bolestnou atmosféru, ideálně ve smích nebo alespoň v dobrou náladu. Když jsem se před více než osmi lety stal otcem, tak jsem tyto návštěvy začal víc prožívat jako táta a překvapilo mě, že se mě to začalo dotýkat víc.

Jak konkrétně probíhá klauniáda, tedy návštěva klaunů v nemocnici?

Podle našich časových možností koordinátorka naplánuje návštěvy. Ty probíhají po dvojicích. Hrajeme roli legračních doktorů a sestřiček. V nemocnici mají lékař a sestra vysoký status, ale skrze nás k pacientům přichází například doktor, který je nešikovný a srandovní. Tím se nevysmíváme lékařům, ale zlidšťujeme atmosféru.

Před klauniádou si dohodneme role a na oddělení se s personálem domluvíme, kam nám, například, zvlášť doporučují jít, zda je potřeba mít roušku kvůli infekcím, na co si dát pozor nebo zda někdo není vyloženě proti návštěvě klaunů. Pak zaklepeme na dveře pokoje, představíme se, řekneme, že jdeme na vizitu a zeptáme se, jestli můžeme dál. Skrze improvizaci vtahujeme malého pacienta do nějaké legrační situace, třeba si vzájemně zamkneme dveře a druhý přes sklo ukazuje, že nemůže vstoupit. Sledujeme, jak na to pacient reaguje, pak se trochu přibližujeme a snažíme se rozbít jeho nedůvěru. Cílem je pacienta zaujmout a rozveselit.

Takže se zaměřujete na návštěvy hospitalizovaných dětí?

Ano, ale když je čas, jdeme i do ambulance.

Děti jsou čisté duše, bez předsudků. Když narazíte do dveří a svalíte se na zem, tak se začnou smát. Uděláme-li totéž před dospěláky, vykřiknou a ptají se: „Nestalo se vám nic?“ V tom je práce s dětmi jednodušší.

Ale musíme být opatrní. Někdy při naší návštěvě třeba dávají sestřičky pacientům kanyly, tak musíme stále sledovat, kde se co děje, abychom něco nenarušili, ale zároveň pomohli odvést pozornost od injekcí.

Existují i další programy – někteří kamarádi jezdí do léčeben pro dlouhodobě nemocné děti – tam to spojují s muzikoterapií. Nebo v rámci programu Přezůvky máme navštěvují klauni chronicky nemocné děti doma. Mohou se tam věnovat i sourozencům, kteří také prožívají speciální situaci.

Někteří kolegové chodí též do domovů důchodců. Speciálně vyškolení klauni mohou doprovázet děti i na operační sál. Ukazuje se, že právě před operací mohou být velkou pomocí. Nebo při odběrech…

Klaunování máte v rodině…

Ano, také moje žena je zdravotní klaun, seznámili jsme se právě při klaunování v Dětské nemocnici Brno. Někdy klaunujeme spolu. Baví nás to. Je super, že doma můžeme probrat, co proběhlo, navzájem se v tom chápeme a můžeme si radit.

Co je pro vás při klaunování nejnáročnější?

Cestování, dojíždím třeba hodinu a půl tam a zpět. Také je náročné, když nějaký pacient zemře. Nejhůř se mi ale zpracovává, když vidím, že někdo nechce o své děti pečovat, ne že nemůže, ale nechce. A úplně nejhůř nesu, když vidím zneužívané a zanedbávané děti.

A co vám naopak přináší radost?

Když se dlouho nedaří někoho rozveselit a pak se malý pacient rozesměje. Nebo když se podaří proměnit atmosféru.

A je pro mne také ohromné si uvědomit, kolik je lidí ochotných pomáhat – protože zdravotní klauni jsou financováni z darů, a to z 80 % od jednotlivců. Je třeba všem dárcům poděkovat.

Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová

Více na zdravotniklaun.cz.

Nové město 3/2026