V dnešní době, kdy nás často rozhodí i malý závan nepohody, je odolnost vůči stresu a tlakům okolí klíčová. Zeptali jsme se psycholožky Ilony Špaňhelové, jak v sobě psychickou odolnost rozvíjet a posilovat.

Pokud bych měla vlastními slovy definovat psychickou odolnost, řekla bych, že je to schopnost zvládat přiměřený stres a zátěž. Je to také schopnost nevyhýbat se těmto okamžikům a umět požádat o pomoc, aby na to člověk nebyl sám, nebo alespoň dokázat náročné chvíle v životě s někým sdílet. Můžeme svěřovat svoje radosti, smutky, těžkosti svému nejbližšímu. Ne proto, abychom ho zahltili, ale abychom sdíleli svoji duši – aby život nebyl jen můj, ale aby to byl náš život. Můžeme tedy sdílet život s manželem, se sestrou, s kamarádkou.

A samozřejmě můžeme sdílet a vkládat svoje radosti i těžkosti do Boží náruče. Vkládat do Boží náruče sama sebe. Aby nás Bůh hýčkal, vedl a ukazoval nám cestu.

Co pomáhá k psychické odolnosti člověka?

Jako první bod bych uvedla velmi jednoduchá tři S.

Je to strava, spánek, sport. Možná se nám to zdá velmi všední. K tomu, aby mělo tělo sílu zvládat psychické obtíže, je důležité, aby bylo zdravé. Navrhuji nám udělat si revizi toho, jak kvalitně a pravidelně jíme – z lásky ke svému tělu, k sobě. Jak pravidelně a kvalitně spíme – z lásky ke svému tělu, k sobě. A jak si alespoň někdy zasportujeme. Ne výkonnostně, nýbrž pro ventil toho, co máme v těle, pro to, abychom vypustili napětí, které se nám třeba nahromadilo během dne v těle a pro obyčejnou radost z pohybu. Může to být i obyčejná procházka.

Abychom byli psychicky odolní, je velmi vhodné plánovaně zařadit do každého dne alespoň krátkou chvíli odpočinku. Najít si na to vhodný čas a třeba i rituál. Vypít kávu s někým, nebo jen tak sami se sebou, s pohledem na strom, který je před námi. A jen tak mlčet a být sám se sebou. Nemít puštěnou hudbu, nedívat se zrovna do mobilu… Jen tak v tichosti být. A čerpat sílu z tohoto bytí sám se sebou.

Abychom byli psychicky odolní, je velmi vhodné plánovaně zařadit do každého dne alespoň krátkou chvíli odpočinku.

Nebo si můžeme chvíli číst nebo jít jednu zastávku tramvaje pěšky. Nebo… hledat jiné způsoby odpočinku. Mohou být kratičké, ale odpočinkové.

K psychické odolnosti také pomáhá se v daném dnu zastavit a zrekapitulovat si, co přinesl. Vyčistit si hlavu od zážitků, prožitků. Pojmenovat je. Co se to dnes stalo? Jak jsem se cítila? Co jsem prožívala? Dát danému okamžiku nebo situaci jméno. Dnešek bych například pojmenovala jako únava… Jsem moc unavená, protože… Dnešek bych pojmenovala jako spokojenost. Jsem spokojená, protože…

Tyto chvíle pomohou člověku nenechat projít prožitky jen tak kolem. Je důležité dát jim jméno.

K psychické odolnosti také pomáhá se v daném dnu zastavit a zrekapitulovat si, co přinesl. Vyčistit si hlavu od zážitků, prožitků. Pojmenovat je.

Pro psychickou odolnost pomáhá také sdílení s druhým. Mnohdy nechceme po druhém řešení. Chceme po něm chvíli naslouchání, rozdělení se s prožitkem. Nemít jen ve své hlavě onu událost, ale někomu ji říct. Aby na nás například myslel, aby někdy řekl i svoji zkušenost s podobnou věcí, skutečností. Je důležité „mít někoho za zády“. Znamená to pracovat na situacích, skutečnostech ve dvou.

Důležitá je také důvěra v sebe. Zkusme se zamyslet, chvíli si sednout, projít se v přírodě nebo si vzít papír či mobil a napsat si – jaké věci jsme udělali v životě. Za co jsme vděční? Co se podařilo?

Důležité je podívat se i na věci, které nám přinesly v životě nějakou těžkost, možná se nepodařily tak, jak jsme si představovali. Ale máme zkušenost, že možná je příště vhodné udělat něco jinak.

Zkrátka se pochválit, že jsme výborní, protože máme odvahu se nevzdat a pustit se do určité skutečnosti znovu, třeba i po prvotním nezdaru.

Důležité je tedy ono nevzdat se. To také pomáhá k psychické odolnosti.

Je přirozené, že při větší překážce v životě nás může potkat určitá míra strachu, stresu. Je to přirozené, protože zrovna zdoláváme nějakou větší věc, kterou máme před sebou. Například máme prezentovat před určitou skupinou téma, které známe, ale o kterém mluvíme poprvé. Připravíme si prezentaci, ještě se na ni podíváme, abychom se ujistili, že je to v pořádku. Stejně ale cítíme šimrání v břiše nebo určitou míru tlaku na prsou.

Nebo pořádáte rodinnou oslavu. Jste hlavní organizátorka a jako odpovědná maminka přemýšlíte, aby bylo dostatek jídla a pití, aby si děti měly kde hrát, abyste nezapomněli někoho pozvat… Je to pěkná příležitost, těšíte se na ni, pod tíhou odpovědnosti se ale může stát, že určitá míra stresu a strachu u vás bude.

Mnohdy nám pomůže si uvědomit, že je to normální. Jsme citliví lidé a na jednu stranu je dobře, když tuto míru stresu prožíváme, protože to u nás může vyvolat i určitou míru pokory a potřeby nedělat věc sami.

Také nám může pomoct rozdělit si úkoly, dělat věci ve dvou – říct si s někým, jestli nám stačí na řízky 5 kilo masa nebo 7 kilo. Tato velká výhoda, že nejsme na věc sami, můžeme ji s někým sdílet, vidět, rozdělit si úkoly, je velkým darem onoho nesobeckého žití a bytí s druhými lidmi.

Také nám může pomoct rozdělit si úkoly, dělat věci ve dvou.

Pro onu psychickou odolnost je také důležité podívat se na sebe, jací jsme lidé. Co nám bylo dáno do vínku, jaké vlastnosti, charakter jsme zdědili po rodičích? Čím vším jsme si v životě prošli? Jaké jsme nasbírali zkušenosti?

Pokud byste měli čas, navrhuji znovu – sedněte si chvilku k papíru nebo k mobilu a pište si poznámky – co jsem v životě překonala, do čeho jsem se pustila…

Jaké opěrné body ve svém životě využívám? Jaké opěrné body cítím, že mi pomohou, abych něco zvládla?

Někdy je to osobnost člověka samotného, je prostě tak v životě nastavený, nevadí mu překážky v životě a pouští se do jejich překonání. Jak jsem již napsala – je fajn mít k tomu onu „dvojku“, někoho, komu člověk věří a má onu pokoru, aby s ním viděl, zda dělá věci dobře nebo zda si jich nebere na sebe moc. Nebo je dobré se znovu zamyslet a zrevidovat, zda myslíme na už zmíněná tři S.

Někdy je opěrným bodem můj bližní. On mi dodá odvahu nebo zmírní můj strach a pomůže mi překonat ostych, neklid a podpoří mě, abych se do určité věci pustila.

A někdy i to, že přiznám, že mám období, kdy nemám k něčemu sílu, pomáhá člověku na určitou chvíli se zastavit, zpomalit, možná víc duchovně čerpat, protože je to právě období, kdy to tělo i duše potřebuje.

Mnohdy je tedy vhodné snížit očekávání sám na sebe. Zamyslet se, zda jsme k sobě laskaví. A pokud je to možné, tak s tímto slovem pracovat ve svém životě.

A znovu je zapotřebí, aby na to všechno nebyl člověk sám. Aby onu věc, situaci, stav, sdílel s druhým. Platí tu – sdílená starost je poloviční starostí.

Opět nám chci dodat důvěru v sebe. Je vhodné v daném dnu, po určité situaci se zastavit u nějaké věci a říct si – udělala jsem pro to všechno, co mě napadlo? Dala jsem do toho svůj um, své vlohy, dovednosti? Pak je vhodné vnitřní ocenění sama sebe, poděkování sobě, Bohu, že jsme to zvládli.

Přeju nám všem, abychom v každém dnu dokázali alespoň trochu překonat sami sebe. Pro někoho už ono ranní vstání z postele je trocha překonání. A také nám přeju, pokud je to možné a pokud to uděláme pravdivě, úsměv pro sebe i pro druhého.

Onehdy jsem šla večer na nákup s nejmladší dcerou ve velkém nákupním centru a nabízeli mi tam nějakou voňavku. Poděkovala jsem, usmála se a onu voňavku jsem odmítla. Paní prodávající se na mě podívala a řekla mi: „To nevadí, že ji nechcete, jste první, kdo se mi podíval za celý den do očí a usmál se na mě.“

Přeju všechno dobré!

Ilona Špaňhelová

Je psycholožka a psychoterapeutka působící v Praze. Ve své praxi se věnuje zvláště dětem, ale také dospělým a rodině. Je vdaná a matka čtyř dětí. Je také autorkou mnoha článků a knih. Poslední publikací je kniha Žena ve středním věku (2024).

Nové město 1/2026