Foto: Zbyněk Pecák

Senátor David Smoljak je výraznou osobností, která již druhé volební období působí v horní komoře Parlamentu České republiky. Je svým odborným zaměřením nejen publicistou, spisovatelem, dramaturgem a moderátorem, ale také důsledným strážcem svobody slova. Potkávám se s ním při sousedských setkáních a při různých příležitostech, které probíhají v rámci městské části Praha-Vinoř. V měsících, kdy se připravujeme na důležité volby, které mohou rozhodnout o podobě demokracie v naší zemi, jsem mu položil několik otázek.

Davide, čím větší moc člověk má, tím by měl být zodpovědnější a mít citlivější svědomí. Funguje to tak v politice?

V ideálním případě ano, ale rozhodně to není pravidlo. Problém je, že k politice přistupují jednotliví aktéři s různými, často úplně protichůdnými motivacemi. Já osobně politiku vnímám jako správu věcí veřejných, to znamená jako činnost, při které by měl člověk zastupovat veřejný zájem. Někdo chce zastupovat pouze zájem svých voličů, což je legitimní, ale trochu úzce vymezené. A pak je spousta politiků, kteří zastupují pouze zájmy svých sponzorů, nebo čistě sami sebe. Kromě toho je ještě zásadní rozdíl v tom, jestli chcete uskutečňovat nějaký program, anebo jste populista, který naslibuje voličům cokoli, ale ve skutečnosti mu jde jen o to uchopit a pak co nejdéle držet moc. A zrovna souboj mezi hodnotovou a populistickou politikou je asi ten nejvážnější, jaký v současnosti vedeme.

V praxi není svoboda slova v žádném státě absolutní a podléhá omezením v případě projevů nenávisti či vyhrožování. Právo na svobodu projevu je zakotveno v článku 19 Všeobecné deklarace lidských práv. Stačí to?

Svoboda slova je u nás chráněna ústavně, což je nejvyšší právní garance. Problém ale je, že se neuvěřitelně rychle proměňuje náš informační prostor. Stále větší počet lidí konzumuje informace, které jim doručují algoritmy naprogramované na to, aby co nejvíc jitřily naše emoce a přikovaly nás k displejům našich mobilů. Ve výsledku je pak celý prostor zaplavený spoustou nesmyslů, dezinformací a provokativních výkřiků, u kterých ani nevíme, jestli je vyprodukovala lidská bytost anebo umělá inteligence. Tahle záplava samozřejmě ničí svobodnou diskusi a svobodu slova nesmírně degraduje.

Snahou dezinformací je „nabourat“ důvěru občanů v demokratické instituce státu, vyvolat pochybnosti a znejistit. Zasít nevraživost, nenávist, pocit, že nic není pravda, nic nemá cenu. Jak se proti tomu bránit?

Těch nástrojů je více, od kritického myšlení přes mediální výchovu a soustavné ověřování informací. Já ale považuji za nejdůležitější udržet existenci kvalitních médií, která dodržují základní žurnalistické standardy. Nesmírně důležité je, aby se nám podařilo v naší zemi udržet duální mediální systém, kdy vedle komerčních médií, jež usilují především o naši pozornost, tu máme ještě média, která poskytují veřejnou službu. Konkrétně Českou televizi, Český rozhlas a Českou tiskovou kancelář. Tahle média mají totiž ze zákona uloženo, že mohou šířit jen ověřené a objektivní informace, takže se můžeme na jejich obsah spolehnout.

Zrušením koncesionářských poplatků za rozhlas a televizi by vlastně proběhlo zestátnění vysílání a veřejnoprávní média by podléhala politickým vlivům vládnoucí koalice. Je to tak? Není to začátek autoritářského režimu?

V Evropě samozřejmě existují média veřejné služby, která jsou financována ze státního rozpočtu a nemusí jít nutně o autoritářské země. Ale je fakt, že autoritáři ve snaze ovládnout veřejnoprávní média se vždycky nejdřív zaměří na jejich financování. A převést ho pod státní rozpočet je vždy nejjednodušší cesta, jak tato média dostat pod svou kontrolu. Další oblíbený trik je vyhlásit s odkazem na potřebu úsporných opatření spojení rozhlasu a televize do jedné firmy. To jim pak umožní pod záminkou reorganizace rychle obsadit všechny důležité posty svými lidmi.

Nehrozí nám v budoucnu cenzura?

Zcela vyloučit se to samozřejmě nedá. Dnes ale zažíváme takový paradox, že nejvíc o hrozbě zavedení cenzury křičí ti, kteří jsou nesmírně hákliví na to, když je někdo kritizuje. A za cenzuru považují už jen to, že s nimi někdo vysloví nesouhlas. Další nesmysl je, když se za cenzuru označuje snaha stanovit pro fungování informačního prostoru nějaká společná pravidla. Každá lidská činnost je upravená nějakými pravidly a fungování médií tady nemůže být výjimkou. Ale často slyšíme absurdní názor, že pro digitální platformy – na rozdíl od televize, rozhlasu i tisku – žádná pravidla platit nemají. To je stejné, jako kdybychom vyhlásili, že někteří účastníci silničního provozu nemusí dodržovat silniční pravidla. A že třeba elektromobily můžou jezdit po chodnících, na červenou a úplně ignorovat dopravní značky. Takhle to přece nemůže a nesmí fungovat.

Mohl bys na závěr nastínit, jak se orientovat v informacích, abychom jimi nebyli zavaleni?

Nejjednodušší cesta je nevěřit bez rozmyslu všemu, co na nás vypadne z mailu nebo internetu, ale držet se osvědčených a ověřených zdrojů. Je to podobné, jako když jdeme na houby. Tam také pečlivě zkoumáme, která houba je jedlá a která nikoli a podezřelé kousky rozhodně nekonzumujeme. Takže pokud bych měl někomu radit, jak se v informačním prostoru pohybovat, tak bych řekl – jako v lese na houbách. S rozmyslem.

Máme vůbec možnost věci veřejné ovlivňovat pozitivními postoji?

Jednoznačně ano. Svými postoji věci veřejné ovlivňujeme úplně nejvíc. Jak říkal Tyrš: „Tam svět se hne, kam se síla napře.“ A tou silou nemyslel vojenské divize, ale občanskou odvahu a vůli. Občas to opravdu platí.

Za tvůj čas i odpovědi děkuje Petr Ettler

Nové město 5/2025