Z nahrávání sboru Čhavorenge v Rudolfinu, foto: Petra Hajská

Ida Kelarová je zpěvačka, muzikantka, sbormistryně a držitelka státního vyznamenání za zásluhy o stát v oblasti kultury, výchovy a školství. Studovala hru na klavír a violoncello na Janáčkově konzervatoři v Brně. Jako herečka a zpěvačka působila v Divadle na provázku. V osmdesátých letech odešla do Velké Británie a od té doby organizuje mezinárodní workshopy zpěvu. Založila romský sbor Čhavorenge (Dětem), se kterým spolupracuje Česká filharmonie. Měli již desítky společných koncertů v České republice i v zahraničí. 

Scházíme se během soustředění sboru Čhavorenge, který funguje už 14 let. V jednom rozhovoru jste říkala, že pro romskou povahu je běžné vzplanout, ale trochu těžší vytrvat. Jak se vám podařilo děti a mladé motivovat, aby vydrželi na sobě pracovat?

U práce s dětmi jsem začínala už před třiceti lety, ale k Čhavorenge mě to přivedlo před čtrnácti lety, kdy jsem měla touhu zkusit dát dohromady romské děti. V té době přišla také nabídka z královohradecké filharmonie, jestli u nich nechceme udělat koncert. S mým mužem jsme objížděli různá města, dávali dohromady sbor a s dětmi jsme secvičovali. Dělali jsme to úplně jednoduše, jenom z lásky a v každé volné chvíli. Nakonec měl koncert tak velký úspěch, že i když jsme neplánovali, že budeme pokračovat, tak nás to k tomu nakoplo. Dneska jsem strašně hrdá na to, že nejenom mě, ale i dětem se to podařilo nepokazit a nedat důvod k tomu, aby Čhavorenge nemohl jít dál.

Vychovávám je k tomu, že každý člen Čhavorenge je tady proto, aby reprezentoval romskou kulturu tím, že na sobě pracuje a že podává výkony na vysoké úrovni.

Vychovávám je k tomu, že každý člen Čhavorenge je tady proto, aby reprezentoval romskou kulturu tím, že na sobě pracuje a že podává výkony na vysoké úrovni. Tím inspiruje další Romy a romskou mládež k tomu, že se nemají vzdávat. Snažím se děti motivovat romskou hudbou a kulturou k tomu, aby na sebe byly hrdé a začaly si uvědomovat, co všechno krásného v sobě mají. Bohužel dnešní společnost je v tom příliš nepodporuje, spíš naopak. Důvodem, proč sbor vznikl, bylo je motivovat, aby se vzdělávaly, studovaly nebo se vyučily nějaké řemeslo. Aby se prostě postavily na svoje nohy a začaly žít plnohodnotný život. A to se nám opravdu daří.

Jsem hrdá na všechny děti, které se ve sboru za čtrnáct let prostřídaly. Přicházely ve vlnách, třeba po třiceti, a vydržely několik let. Skupině, kterou máme teď, říkám „covidová“, protože děti do ní přišly v té době. Mezitím vyrostly, studují a máme dokonce i vysokoškoláky. Zajímavé je, že u nás nechtějí skončit, tak radši studují. Já jim totiž říkám, že kdo studuje, ten může zůstat. Takže se nám stává, že členům sboru je už 23 nebo 24 let, kdežto na začátku končili kolem patnácti. Celý projekt má svou cestu. Ze začátku to bylo hodně těžké, neměli jsme zkušenosti, ale momentální sestava krásně funguje. Jsou sehraní, mají se rádi, vědí, že musí dodržovat pravidla. Ale rozhodla jsem se, že od příštího roku budeme nabírat nové děti, menší, a začneme zase od nové vlny. Je mi líto, že tato skupina skončí, ale o tom je život. Věřím ale, že děti, které byly s námi déle, jsou poznamenané zkušenostmi, možnostmi a prožitky, takže by to v sobě mohly udržet a dál na sobě vědomě pracovat, aby měly lepší život než jejich rodiče.

Ida Kelarová, foto: Petra Hajská 

Většina dětí pochází z těžkých podmínek a nabídka vstoupit do sboru je pro ně velkou životní šancí. Občas se ale stane, že ji z různých důvodů nevyužijí, zahodí. Jak se vypořádáváte s těmito zklamáními?

Když je dítě s vámi déle, tak vám vroste do srdce, je v podstatě jako vlastní. Pokud ho potom musíte propustit, je to strašně bolavé. Proto jsem se do toho tak ponořila, aby se to moc často nestávalo. Řeknu vám takovou příhodu – jedna holčina z Ústí nad Labem dostala na vysvědčení v pololetí pětky. Zavolala si nás paní ředitelka, tak jsem tam jela. Všichni jsme to oplakali, ale holka musela z Čhavorenge pryč. Do června si ale všechny pětky opravila na trojky, tak jsme ji zase vzali zpátky.

Pro děti je obrovská motivace, když nechtějí sbor opustit, že musí napnout síly a známky si spravit. Hlídám, aby dodržovaly pravidla a aby známky a školní docházku měly v pořádku.

Jste napůl Romka a napůl ne. Někdy je jednodušší zapadnout do nějaké skupiny. Zaujalo mě, že to, že nezapadáte ani do jedné, jste využila pozitivně – k tomu je propojit.

Vždycky jsem žila dva světy. Tatínek byl Rom s velkým srdcem, obrovský muzikant a předal mi lásku k hudbě, naučil mě vyjadřovat se muzikou a cítit ji. Moje maminka byla neromka, citově chladná a spíš „v hlavě“, taková organizátorka, která měla věci pod kontrolou a celé to řídila. Od ní jsem se zase naučila praktickému fungování. Tatínek se strašně styděl, že je Rom a zapřel to v sobě. Říkám o tom, že žil ve lži. Viděla jsem, jak ho to trápí a vnitřně užírá. Paradoxem bylo, že každý kolem něj věděl, že je Rom, jen se o tom nemluvilo. Naopak na mě to vidět není a mohla bych to zamlčet, ale vím, že bych lhala, především sama sobě. Nestydím se za sebe, protože vím, že tady vykonávám dobro a můžu tu nechávat něco z tátova srdce. Vím, že si romský a neromský svět mají hodně co dát. Snažím se vytvářet prostor pro setkání, a to mě strašně baví a naplňuje.

Vím, že si romský a neromský svět mají hodně co dát. Snažím se vytvářet prostor pro setkání, a to mě strašně baví a naplňuje.

Další dva světy jsem zažila kvůli tomu, že jsem ze socialismu odešla do kapitalismu. Přestěhovala jsem se do Británie, kde bylo vše jiné a nové, a přitom jsem vzpomínala na život tady. Narážela jsem na různé pohledy. Například Britové říkali, že když pláčeš, máš problém, zatímco Romové mě učili, že když nepláčeš, máš problém. Tehdy u mě vyhrálo romství. Věřím, že v tom je moudrost, kterou oni můžou předávat neromskému světu. Ten neromský zase může učit Romy uvědomovat si, že je potřeba zapínat hlavu a vzdělávat se.

Mým snem vždycky bylo, aby se lidé poznávali, měli se rádi a o to krásné se mezi sebou podělili. Aby si realitu, kterou spolu zažijí, odnesli do svého světa a tím bořili předsudky. Asi se toho nedožiju, ale doufám, že to zasazuji do obou stran, a věřím, že se to jednou může podařit.

Další dva světy mi přináší spolupráce s filharmoniky, které si nesmírně vážím. Propojujeme to akademické s autentickým. Jedna strana se učí od druhé, a po pravdě, někdy se filharmonici skutečně od romských dětí učí. V akademickém světě se neučí spontánnosti a autentičnosti. Někdy se stane, že akademici, když nemají noty, si nevěří. Tyto děti noty neumí a na jednu stranu je to škoda, ale na druhou stranu mají svobodu, kterou člověk ztrácí, když je příliš „v hlavě“.

Pamatuji si, jak tatínek hrál v brněnském orchestru a pak přijel ke své rodině, kde všichni na něco hráli, a on vždycky řekl: „Teď jsem si teprve zahrál.“ Jako dítě jsem tohle vnímala. I když to nebylo dokonalé, tak si to užili do mrtě, každou notu. Když zahráli, dotklo se mě to, kdežto když hrál v orchestru, bylo to sice hezké, ale nedotklo se mě to. A mezi tyto dva světy jsem se po smrti táty vydala, ani ne vědomě, spíš intuitivně.

Mluvila jste o studu a hrdosti, možná v tom je jádro i další oblasti, které se věnujete. Rozezpíváváte lidi tím, že si začnou věřit, že to dokáží. Jak to děláte?

Začalo to po smrti mého taťky. Byla jsem daleko od rodiny, v Británii, a cítila jsem velký smutek. Tehdy jsem začala zpívat z nitra a vyšel ze mě tak obrovský hlas, o kterém jsem ani nevěděla, že ho mám. Zjistila jsem, že mě to léčí. Měla jsem pak v Británii koncert a hodně lidí reagovalo, že by se takhle chtěli naučit zpívat. Říkala jsem jim, že já neučím zpěv, to přece každý umí – stačí se nadechnout a zpívat. A oni říkali: „Ido, to není tak lehké, jak si myslíš.“  Zdálo se mi, že to jde přece přirozeně. Takových ohlasů ale bylo víc a víc, až jsme to šli nakonec zkusit. Věnuji se tomu už 40 let. Z Británie jsem se potom přestěhovala do Dánska. Tam mi říkali: „Ido, to je moc, uklidni se“. Dánové mi pořád říkali, ať se uklidním. Postupně jsem si uvědomila, že tam prostě nepatřím, až jsem se odstěhovala do Norska, kde jsem si mohla v horách zakřičet. I já jsem se touto svou životní cestou formovala, takže jsem to potom mohla lidem předávat vědoměji.

Když ke mně lidé přijdou na workshop, nevěří si, že umí zpívat. Celá práce je o emocích. Často je v sobě zavíráme. Hodně bloků vzniká už v dětství, kdy tisíckrát slyšíme: „Nebreč, jsi velká holka nebo velký kluk, neboj se, nekřič…“ Ale to jsou emoce, které potřebujeme k životu a musíme je žít. Mému úkolu rozumím tak, že mám těmto lidem pomoct se opět napojit na srdce, pomoct jim vyzpívat i bolest a smutek. Kdo je chce dneska cítit? Není to ale jak v supermarketu, nemůžeme si říct, že teď budu cítit to a toto ne. Naopak má obrovský význam, když člověk cítí to, co prožívá na své cestě. Vnímám to tak, že dnešní svět je povrchní a některým lidem už se nechce cítit a jít do hloubky. Chybí mi to, a tak tuto práci dělám ráda a pozoruji, co to lidem dává. Je to jako energetická bomba, kdy do nich najednou vjede život.

Mému úkolu rozumím tak, že mám lidem pomoct se opět napojit na srdce, pomoct jim vyzpívat i bolest a smutek. Kdo je chce dneska cítit?

Mě k tomu přivedla hudba. Kolik máme krásných smutných písní! Můžeme se u toho vyplakat, vyzpívat, můžeme to nechat probolet! Uleví se nám, jde to z nás pryč a vevnitř se vytvoří prostor. Vždy jsem potřebovala být nápomocná a být tady pro někoho. Miluju lidi, ale protože jsem pravdivá, nejsem pro všechny pohodlná. Myslím si ale, že k dobrému prožití života je potřeba odvaha a nebát se. Věřím, že hodně současných nemocí vzniká z toho, že si člověk uvnitř drží emoce a užírá ho to. Nebo jsou lidi, kteří je ventilují, ale na špatná místa. Ublíží nevinným a na to také nemáme právo. Já jsem našla třetí cestu, kdy neubližuji sobě ani druhým, ale naopak je skrz hudbu léčím.

Ida Kelarová s manželem, Desideriem Duždou, významným romským hudebníkem, skladatelem a zpěvákem.

Někde jste říkala, že jste bojovník a rebel. Odkud berete ujištění, že jdete dobrým směrem? Z intuice nebo je dobré mít spolubojovníky?

To cítíte! Určitě podle intuice. Já jsem se naučila intuici poslouchat a vyplatilo se mi to. Občas se mi stalo, že jsem se podle ní neřídila a přivedlo mě to jinam. Někdy to i bolelo, ale pak jsem si uvědomila, že jsem tím měla projít, protože teprve potom se začaly dít krásné věci. Když jsem se podívala zpátky, byla jsem hrdá, že jsem to nevzdala. Jak jsem šla dál, začala jsem si víc věřit. Nevzdávat se, neodpojovat se a prostě jít. Intuice je obrovský dar, který buď budeme využívat nebo ho zavřeme.

Nevzdávat se, neodpojovat se a prostě jít. Intuice je obrovský dar, který buď budeme využívat nebo ho zavřeme.

Jaké jsou vaše nejbližší plány? Kam nás můžete pozvat?

Momentálně máme soustředění v Praze-Vinoři, kde se nám strašně líbí. Oblíbili jsme si hotel Centrum Mariapoli a s paní ředitelkou Bukovanskou máme pěkný vztah, což je pro nás moc důležité. Chceme dětem vytvořit bezpečné podmínky, aby byly vítané, většinou jsou totiž nevítané, a aby měly možnost takového jakoby domova. Odsud dojíždíme do Rudolfina, kde natáčíme písničky. Chystáme zpěvník romských písní pro učitele základních uměleckých a hudebních škol, aby mohli děti učit i romskou kulturu. Už osm let organizujeme workshopy na školách a zatím jsme nepotkali jediné dítě, které by nám řeklo, že umí romskou píseň. To byl impulz, abychom se pustili do přípravy zpěvníku. Bude v něm třináct písní, s notami, kytarovými značkami, klavírním doprovodem i QR kódem, skrze který si píseň mohou učitelé poslechnout. Zrovna natáčíme sborový zpěv. V září sem opět přijedeme, protože připravujeme druhé cédéčko sboru Čhavorenge. První CD byla tvorba mého muže pana Desideria Duždy. Na druhém CD bude víc tradiční romské hudby. U té příležitosti chceme v pátek 26. září 2025 od 19 hodin uspořádat koncert v úžasném sále Centra Mariapoli. Všichni jsou vítáni! Chceme koncert nabídnout za dobrovolný příspěvek na poděkování za to, že tady můžeme být.

Za rozhovor děkuje Magdalena Broschová

Nové město 5/2025