V životě komunit a duchovních hnutí hraje rozhodující roli odhad správného vztahu k minulosti, a to zejména v dobách velkých změn, a tedy i krizí, kdy není vůbec zřejmé, jak je možné zaručit pokračování charismatu a jaké formy na sebe vezme, aby toto pokračování bylo dobré a přinášelo rozvoj a život.

V knize Genesis máme epizodu Lotovy ženy (Gn 19,26), která se proměnila v solný sloup, protože se ohlédla; je převzata i do Lukášova evangelia (Lk 17,31-32). Ohlížet se zpět bylo osudovou chybou, které se tato žena dopustila, chybou, která se může opakovat i v duchovních a charismatických společenstvích.

Spočívá v tom, že se při hledání diagnózy a terapie současné krize díváme do minulosti a myslíme si, že její řešení lze nalézt návratem k počátkům. Mnohdy je minulost užitečným a nezbytným zdrojem v běžných krizích, kdy to, co se stalo včera a pak se mnohokrát opakovalo, vytváří vzorce a zákonitosti, které pomáhají pochopit, co se děje v přítomnosti. To je pravý význam věty – Historie je učitelkou života.

Když se však časy mění skutečně a rychle, když je změna času kvalitativní (kairos), protože člověk čelí skutečně bezprecedentní fázi, jako je smrt zakladatele, minulost je nejen málo užitečná, ale může se snadno stát balastem a špatným rádcem pro pochopení přítomnosti a pro představu dobré budoucnosti. Pokud se totiž v rozhodujících okamžicích měnících se epoch člověk ohlíží zpět, pak smutný konec, který potkal Lotovu ženu, je běžný a velmi pravděpodobný.

Tyto situace dobře známe a jsou probádány v dějinách hospodářství.

Kdyby se například koncem 19. století vynálezci automobilu zeptali svých spoluobčanů, co potřebují ke své dopravě, odpověděli by – rychlejší kočár. Žádná analýza včerejšího trhu nemohla odhalit potřebu automobilu, protože ten prostě ještě neexistoval. Když se v době velkých změn podíváme do minulosti, najdeme kočáry, nikoliv automobily.

Vrátíme-li se ke komunitám, zakladatelé jim zanechali kočáry, často krásné kočáry, které předběhly svou dobu, ale (a o to jde) tyto komunity žijí v době automobilů.

A když se v krizi jdete podívat zpět a hledáte řešení, najdete příručky pro stavbu kočárů, péči o koně, o kola, o tlumiče; všechno jsou to velmi užitečné věci pro stavbu a údržbu včerejších kočárů, ale nepoužitelné pro tvorbu dnešních a zítřejších automobilů.

Ve chvíli krize, která následuje po přechodu z generace zakladatele do generace následující, v přirozené zmatenosti, kterou člověk prožívá, je nejčastějším omylem myslet si, že spásu lze nalézt tím, že se v minulosti hledají a nacházejí zdroje pro onu „radikalitu“ života, která už není vidět, pro onu naprostou věrnost charismatu, která se dnes zdá být zakalená. Mnoho energie se tak investuje do řádného studia kořenů, do výchovy nových členů pomocí těch materiálů ze včerejška, které jsou prezentovány jako jediný a nejlepší lék na dnešní krizi.

Děje se tak přirozeně, protože v dobách velké nejistoty a vážné dezorientace se zdá, že jediným dostupným zdrojem, který je po ruce, je právě minulost. A tak člověk podléhá iluzi, že disponuje pouze jediným zdrojem, což z tohoto jediného zdroje dělá také zdroj dobrý. Člověk se vydává hledat zakladatelova slova, epizody a „slůvka“ včerejška, snaží se také vysvětlit jejich ztracenou autentickou interpretaci a honí se za iluzí, že tyto texty jsou prostředkem k dnešnímu znovuzrození. A tak bereme ty nádherné staré příručky pro kočáry, ty barevné kresby krásných kočárů, a možná se nám dokonce podaří někde ještě postavit pár dobrých kočárů, ale mezitím kolem nás sviští stále rychlejší a rychlejší auta.

Dobrá strategie v této přechodné době by si měla spíše umět představit dvě operace a pokusit se o ně. První je práce na charismatu, tedy pochopení, abychom zůstali u použité metafory, že dar, který jsme prostřednictvím zakladatele obdrželi, není spojen se stavbou kočárů, ale s dopravou; a tedy porozumění tomu, že charisma, které se včera projevilo ve stavbě kočárů, dnes může produkovat i auta (možná elektrická).

A pak opustit včerejší návody k použití a využít ducha charismatu k sepsání nových návodů pro stavbu nových dopravních prostředků. A konečně se pustit do práce se stejným nadšením jako na začátku.

Luigino Bruni

(Převzato z časopisu Città Nuova 1/2024)

Nové město 4/2025