20. května 1920 se narodil pater Heřman Keymar. Přinášíme dnes na něj vzpomínku od Jiřího Kratochvíla.

Blízký Bohu i lidem

Když si chci vzpomenout na někoho, s kým jsem v životě zažil opravdovou lidskou blízkost, přichází mi často na mysl osoba pátera Heřmana Keymara, dlouholetého faráře v Ondřejově, odkud pocházím. Nedávno jsem po delší době znovu vzal do ruky knihu o jeho životě. Při listování si připomínám tváře těch, kdo o něm jako děti či dospívající vydávají svá svědectví, sahající do doby před více než čtyřiceti lety. Kladu si otázku, čím si nás mladé, a nejen nás, dokázal získat?

V první chvíli mě při vzpomínání na něj kupodivu napadá to, v čem nevynikal: vůbec nebyl vůdčí osobností, tedy někým, kdo strhává pozornost na sebe a projevuje se jako ten, kdo je povolán druhé vést. Na první pohled působil spíše jako „nešika“, který se neumí v životě příliš orientovat a je zdrojem různých komických situací; například při řízení auta, když třebas zapomene včas odbočit a pak to „střihne“ přes okraj veřejné zeleně… (Ne, že by jezdil neopatrně, ale jízda s ním byla specifickou katechezí o andělech strážných.)

Nijak zvlášť se nevyznal v praktických věcech a velkým břemenem pro něj byla starost o stav několika památkově chráněných církevních budov, jež mu v jeho třech farnostech příslušela. V této oblasti se ve velkém spoléhal na přímluvu svatého Josefa a ta, jak se zdá, fungovala velmi spolehlivě.

Nebyl ani člověkem, který by se těšil pevnému zdraví; po fyzické i psychické stránce byl spíše křehký, což asi zapříčinilo také vězení i pozdější dlouhodobá perzekuce. Ta sice nebyla v 70. a 80. letech minulého století již tak násilná, ale důsledná administrativní opatření nastolovala v církevním prostředí klima strachu a nejistoty. Vůbec nebyl hlasitým bojovníkem za práva církve, ale přesto si svým laskavě neústupným postojem vůči ředitelům škol dokázal prosadit ve svých farnostech výuku náboženství, i když v českém prostředí už probíhala málokde.

Hluboký osobní vztah s Bohem mu dával sílu a promítal se do vztahů blízkosti se všemi lidmi, kteří, pokud byli jen trochu citliví, zachytili v jeho chování cosi autentického, po čem možná nevědomky sami toužili.

Zdá se, že měl v sobě něco neodolatelného, čím si získával jakýsi respekt u lidí všeho druhu, kteří si ho svým způsobem vážili, jak přiznala jedna učitelka ondřejovské základní školy. Když na něj jistý místní komunistický funkcionář zvýšil hlas, aby mu vynadal, po chvíli – jak sám přiznává – se cítil zahanben; okresní církevní tajemník (tj. osoba vykonávající státní dozor nad církví) toleroval v jeho činnosti věci, proti nimž by měl z titulu své funkce zakročit; státní bezpečnost ho sice sledovala, vedla na něj svazek až do konce 80. let, ale otevřeně proti němu nezasáhla.

Nakolik jsem ho znal – a myslím, že za ty desítky let velmi dobře – se mohu oprávněně domnívat, že tajemstvím jeho osobnosti byl „Bůh blízký“, jehož nacházel v modlitbě a ve společenství, zejména s ostatními kněžími v jejich kněžském fokoláre. Hluboký osobní vztah s Bohem mu dával sílu a promítal se do vztahů blízkosti se všemi lidmi, kteří, pokud byli jen trochu citliví, zachytili v jeho chování cosi autentického, po čem možná nevědomky sami toužili.

To velmi dobře vycítili zejména mladí, v době komunismu nucení vládnoucí ideologií k rozpolcenému životu v nepravdě a předstírání. Ondřejovská fara, do pádu totality nepochybně bedlivě kontrolovaná, byla jejich druhým domovem a až do jeho smrti (v roce 2003) fungovala jako jakési neformální duchovní centrum pro celé široké okolí.

Od narození P. Keymara uplyne letos 105 let. Uvědomuji si, že vedle mých rodičů právě on nejvíce ovlivnil směřování mého života. Když se setkávám i s jinými, kdo na něj vzpomínají ve zmíněné knize, dnes již jako se zralými dospělými lidmi, s radostí konstatuji, že nejsem jediný, do jehož života vstoupil tento kněz nesmírně pozitivním způsobem, a za sebe i za ně k němu pociťuji hlubokou vděčnost.

Jiří Kratochvíl

Nové město 2/2025