Foto: Ivan Fíla

V Jeseníkách, téměř u polských hranic, se nachází poutní místo Maria Hilf, jehož počátky sahají až do 17. století. Pojďme si skrze rozhovor, který vedla Markéta Marková se svým otcem Vladimírem Začalem, připomenout události, jež souvisely se znovuobnovením tohoto poutního místa, které se za minulého režimu mělo stát zapomenutým.

Za třicetileté války přitáhla k městu Zuckmantlu (dnes Zlaté Hory) švédská armáda, obyvatelstvo rychle opouštělo svůj majetek a zachraňovalo si holý život útěkem do hor. Žena místního řezníka Anna Tannheiserová, která byla v požehnaném stavu, si našla bezpečný úkryt na hoře zvané Boží dar (Gottesgabe), asi hodinu cesty od města. V místě, které bylo ohraničeno skálou jako zdí a zastřešeno mohutnou jedlí, jí již nebezpečí nehrozilo, ale přišly na ni porodní bolesti. V této tísni úpěnlivě prosila Boha o pomoc a Pannu Marii o přímluvu. Byla vyslyšena a porodila zdravého syna Martina, s nímž se zakrátko mohla vrátit domů. Chlapec prožil život jako vážený muž – radní svého města. Dcera Dorota Weisová pak splnila jeho poslední vůli. Nechala u malíře Šimona Schwarzera zhotovit obraz Bohorodičky a zavěsit jej na staré jedli v lese, kde se její otec narodil. Toto místo se během několika let změnilo v oblíbený cíl poutníků, kteří zde u Panny Marie nacházeli útěchu a někteří i uzdravení. Byl zde vybudován chrám, který byl však v padesátých letech minulého století uzavřen a značně trpěl vandalstvím. V sedmdesátých letech došlo k jeho úplné demolici.

Tatínku, nejdřív tě trochu představím. Žiješ 43 let v manželství, vychovali jste osm dětí, jsi vyučený zámečník. Působil jsi jako starosta obce Zlaté Hory, pracoval jako pastorační asistent a po dlouhá léta jsi předsedou Klubu přátel Zlatých Hor, který pořádá pro místní obyvatele zajímavé akce – živý Betlém, rýžování zlata, prohlídky štol, opravu kaplí a rozhleden a další. Chtěla bych se ale zastavit u toho, že jsi deset let svého života věnoval obnově poutního místa Maria Hilf. Kolik ti bylo let, když jsi se poprvé doslechl o tomto místě?

Jako rodák jsem o kostele věděl, chodili jsme do okolních lesů na borůvky.  Ke zboření došlo v roce 1973, kdy mi bylo šestnáct. Tehdy jsem procházel kolem tohoto místa, zrovna zde stál buldozer, který po odstřelu shrnul rozvaliny a zarovnal terén.

Pracoval jsi jako zámečník na dílně v Rudných dolech ve Zlatých Horách. V roce 1992 jsi se ale rozhodl zaměstnání opustit kvůli obnově poutního místa. V té době jste měli čtyři děti a na cestě byla dvojčata. Nevnímal jsi opuštění státního zaměstnání jako hazard?

Ano, pro mne to byla zásadní otázka – opustit tehdy ještě „jisté“ zaměstnání a odejít na jakýsi „ztřeštěný“ projekt kamsi do lesa? Hodně jsem o tom přemýšlel.

Od konce roku 1989 jsem byl součástí sdružení, ve kterém jsme plánovali a připravovali vše pro projekt obnovy poutního místa, a tak pro mě bylo nepředstavitelné, že bych dále seděl ve fabrice a z okna pozoroval, jak stavba pokračuje. V rozhodování ale pro mě byla podstatná ještě jedna věc –  otevíral jsem (náhodně, jak už to v takových chvílích bývá) Starý a Nový zákon. První rada padla od přítele Agea: „Výzva ke stavbě chrámu“. Honem jsem to zavřel s tím, že to byl přehmat. Po nějaké době, když jsem sesbíral další odvahu, jsem obdržel radu od ještě staršího přítele – Ezdráše. Tentokrát tam stálo: „Lid obnovuje službu u oltáře a klade základy chrámu.“ To už jsem začínal tušit, že na tom něco bude. Poslední byla opět Ageova výzva: „Vystupte na horu, přivezte dříví a budujte dům. V něm budu mít zalíbení, v něm se oslavím, praví Hospodin.“ Po těchto vřelých doporučeních jsem se rozhodl, že se do realizace obnovy chrámu zapojím.

Jak dlouhá doba uplynula od nástupu do práce na obnově poutního místa k zahájení stavby?

Nastupoval jsem v červnu 1992, připravovali jsme ve dvou lidech staveniště, zařízení staveniště, techniku a 29. dubna 1993 se poprvé bagr zakousl do výkopu základů.

Dostával jsi během prvního roku nějaká ujištění, že jsi se rozhodl správně?

Ti, co mě varovali, že odcházím ze stálého pracoviště na takzvané „nejisté místo“, se začínali trousit a vyptávat, jestli by i pro ně nebyla nějaká práce. Začalo se totiž proslýchat něco o uzavření celé fabriky a opravdu Rudné doly ukončily těžbu v roce 1993. Tak to bylo první ujištění o správnosti rozhodnutí. Na ostatní nebyl čas.

Způsob financování stavby je tajný, anebo nám popíšeš, odkud jste brali prostředky?

Byla schválena a vyhlášena sbírka na obnovu poutního místa, založen účet a paní stavbyvedoucí, jejíž obraz je v průčelí kostela dodnes, se snažila sehnat dárce. Plánovaly se práce podle finančních možností, nikdy se nešlo do dluhů nebo úvěrů.

První pouť proběhla ještě před stavbou kostela. Co to pro vás znamenalo?

Poutě i pravidelné tištění informačního bulletinu bylo nutné pro informování dárců a udržování jejich pozornosti, na které jsme byli závislí.

Každý první pátek v měsíci přichází poutníci ve 21 hodin k prvnímu zastavení křížové cesty pod horou Boží dar a jdou pěšky asi tři kilometry lesem na poutní místo. Povíš nám něco o tradici těchto křížových cest?

Ještě v době bývalého režimu, kdy jsme vůbec nevěděli, jestli se bude chrám obnovovat, se pár lidí z Jesenicka domluvilo, že začnou chodit na bývalé poutní místo modlit se za obnovu a záchranu tohoto kostela. Většinou v malých skupinkách, a navíc večer ve 21 hodin, z důvodu utajení před všetečnými zraky Veřejné bezpečnosti.

Jednou, na Velký pátek asi v roce 1989, vyrazil průvod zhruba 150 poutníků od prvního zastavení po lesní cestě do kopce. Šel jsem vepředu se světlem a všiml jsem si, že zezadu na nás svítí nějaké auto dálkovými světly. „Jaký blázen to jede do lesa potmě?“ říkám si. Až nahoře mi povídá kamarád, který se opozdil a předcházel auto, že to bylo auto policejní a vytřeštěný příslušník Veřejné bezpečnosti se ho přes stažené okénko ptá: „Co tady děláte?!“ A bezprostřední odpověď opozdilce zněla: „Co já? Ale co vy tady děláte?“ Načež příslušník zavřel okénko a vycouval.

Jindy nám pan farář Lašák, který neměl státní souhlas, dal velký litinový kříž s instrukcí, abychom ho na místě kostela postavili, a tak zachovali památku na další roky. Ten kříž jsme nesli v osmi lidech na ramenou nahoru, ale v posledním úseku trasy po asfaltce se proti nám vyřítila vejtřaska ze šachty, která jela pro horníky vyfárané ze štoly Hackelberg na druhé straně kopce. Dobře jsme věděli, že mezi řidiči je velké procento milicionářů a jinak spolupracujících osob, a tak jsme my, nosiči, velmi nehrdinsky zmizeli i s křížem v křoví. Po projetí jsme opět hrdinsky pokračovali k bývalému kostelu. Byl to první říjnový pátek roku 1989. Zřejmě naše modlitby za svobodu také „zabraly“ a za měsíc to „prasklo“.

Na Maria Hilf přijíždí během roku spoustu manželských párů prosit o dar početí. Jak vznikla myšlenka zasvětit poutní místo Panně Marii Pomocné – ochránkyni nenarozeného života?

Ta myšlenka se odvíjela od chvíle, kdy se zde v roce 1647 manželce místního řezníka narodil syn Martin. Takže jsme na tuto událost jen navazovali.

Odehrávají se zde zázraky dodnes nebo tento jev skončil?

Těch zázraků bylo a je dost, problém je jim uvěřit.

Co bys doporučil poutníkům a návštěvníkům tohoto místa?

Stejný přístup jako měla jedna matka kdysi dávno. Její syn byl slepý, všechny tehdejší léčebné metody nepomáhaly. Matka si uvázala chlapce na provaz, a tak ho vedla k obrazu na jedli. Zpět už mohl jít bez provazu.

Tatínku, děkuji za rozhovor.

Ještě doplním, že všichni jste na poutní místo Maria Hilf srdečně zváni. Doporučuji si vzít s sebou prázdné lahve na vodu ze studánky. Proslýchá se, že se z ní dá uvařit ta nejlepší káva.

Za rozhovor děkuje Markéta Marková, roz. Začalová

Nové město 4/2023