„Kde je ten tvůj bůh v té válce na Ukrajině? A kde byl, když nacisté vraždili v Osvětimi? Když je všemocný. Nebo je mu to jedno? Nejspíš proto, že neexistuje.“ Mlčím a přemýšlím. Sám si kladu tyhle otázky celý život. A řada lidí už celé věky hledá odpověď. Otázka zla. Vím, že víra má svoji odpověď, ale stejně…

„Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele,“ slyším ve svém mládí na pohřbu Jana Palacha. To je odpověď, kterou mi dáváš, když tě žádám, aby ses mi ukázal takový, jaký skutečně jsi. Ano, tady jsi. Tady, kde je skutečná láska, která nemyslí na sebe a dává sebe sama.

Ano, to chci. Od té doby tě nacházím v lidech nemocných, starých, opuštěných, zoufalých. Ale nedokážu tě najít v lidech zneužívajících své bohatství a moc, v lidech samolibých… S tím bojuju celý život. A přece i tam asi jsi, Lásko, ale opuštěná. Uvězněná v jejich srdcích, která o tom ani nevědí. Nejsi přijatá.

A proto když se mě někdo ptá, kde jsi byl v Osvětimi nebo teď na Ukrajině, vím, že jsi v těch týraných a zabíjených. Ty, všemocný Bůh.

Moje nevěřící přítelkyně, když spolu vedeme filosoficko-teologické debaty, mně nakonec vždycky říká: „Slova, slova, ale činy hovoří.“ Sama v zimě chodila po nocích na Hlavní nádraží starat se o přijíždějící uprchlíky. Protože Bohu-Lásce rozumí. A tak jsem na konci svého života pochopil, že skutečným bratrem Ježíšovým není ten, kdo to má napsáno na tričku, ale ve svém srdci. Jindro, nezapomeň: „Činy hovoří. Ne spousty duchovních slov, která nenesou plody a jenom nás uspokojují v naší samolibosti a důležitosti.“

Napsal a kresbou doprovodil Jindřich Synek

Nové město 5/2023