Foto: unsplash

Na konci března se konalo v Centru Mariapoli v Praze ve Vinoři setkání pro ženy. Bylo nazváno Krása blízkosti. Hovořilo se o blízkosti k Bohu, k bližnímu a k sobě samému. O tom posledním mluvila psycholožka PhDr. Ilona Špaňhelová. Požádali jsme ji, jestli by se o toto téma mohla rozdělit i se čtenáři Nového města.

Téma blízkost k sobě bych rozdělila do tří částí: poznání sebe, důvěra v sebe, přijetí – láska k sobě.

Poznání sebe

Jako první bod se mi jeví velmi důležité poznání sebe v přítomnosti. Je to poznání sebe v konkrétním dnu, v konkrétní chvíli. A poté je to také poznání sebe sama celkově, své osobnosti, své povahy, co mě v životě ovlivnilo, v jakém bodě svého života jsem, jak se cítím.

Za velmi důležité považuju se v určitou chvíli – pokud je to možné každý den – na chvíli zastavit.

Za velmi důležité považuju se v určitou chvíli – pokud je to možné každý den – na chvíli zastavit. Udělat si z toho určitý rituál. Zavřít oči a říct si: jak se dnes cítím, co moje pocity ovlivnilo nebo co je ovlivňuje? Co mě dnes čeká, na co se těším? Mám z něčeho obavu, je pro mě něco nepříjemné?

Čili uvědomit si a pojmenovat si to, co prožívám, na co se chystám. Důležité je, aby to něco – situace, pocit, jednání, setkání s někým… – mělo jméno. Například mě čeká náročné jednání, mohu si k této situaci dát jméno OBAVA. Pak je můj pocit více vědomý, více přítomný v mém životě a mohu s ním více pracovat. Mohu také někoho požádat, aby na mě myslel. Nebo celou situaci svěřit do Boží náruče.

„Nefrčet“ životem rychle, bez rozmyslu a bez všimnutí si toho, co dané věci, situace, s člověkem dělají, jak na něho působí.

Já tomu říkám – „nefrčet“ životem rychle, bez rozmyslu a bez všimnutí si toho, co dané věci, situace, s člověkem dělají, jak na něho působí.

Je důležité také vnímat, jak o sebe v daný den pečujeme. Jak jsme jedli, pili, spali, jak jsme alespoň trochu zařadili do svého dne sport. Jsou to všechno jednoduché věci, na které můžeme někdy zapomenout a poté nemáme sílu.

A nemusíme udělat velkou věc – například začít chodit do posilovny nebo plavat.  S velkou činností můžeme mít spojené výmluvy – dnes nemám čas, teď se to nehodí… Důležité je začít i malým skutkem pro sebe co nejdřív. Třeba jít jednou v týdnu jednu stanici tramvaje pěšky. Nebo jít před večeří jedenkrát v týdnu na deset minut na procházku.

Velmi důležité a prospěšné je také poznat svoji osobnost. Napsat si třeba na kus papíru nebo do mobilu do poznámek slovo JÁ. A přidávat si k tomu pravdivě slova, jak sebe vnímám. Jaká vlastně jsem. Jaké mám vlastnosti? Jsem rychlá nebo pomalá, jsem optimistická nebo pesimistická, jsem cholerik nebo flegmatik? Jsem sebestředná nebo myslím i na druhého? Všechno vydržím, všechno zvládnu nebo už nemůžu a mám hledat ve svém životě i chvíli pro sebe, abych pak měla sílu dát kus svého času, své energie i tomu druhému?

Pořád mluvím a jsem zahleděná jen sama do sebe? Z čeho toto všechno vyplývá?

Je důležité poznat sama sebe, poznat svoji historii. Co mě v životě ovlivnilo? Z jaké rodiny jsem vyšla do světa? Byla to rodina, kde se moc nemluvilo o pocitech, o starostech, radostech, nadšení, úspěchu, smutku? Nebo jsem měla možnost sdílet s rodiči to, co jsem prožívala? Jaké vlastnosti, charakter jsem po rodičích a dalších příbuzných dostala v genetické výbavě do vínku a nesu si je životem?  Stalo se mi v minulosti něco, co nemám zpracované, k čemu se mám vrátit? Co mě v životě ovlivnilo a jak?

Mám dojem, že například rodiče měli raději moji sestru než mne a nějakým způsobem to ve mně zůstalo? Nebojme se zůstat na chvíli u sebe, u svých pocitů, u svých myšlenkových pochodů, u své možná malé nebo větší ranky ve svém srdci. Nebo si řekneme, že už všechno máme zpracované, máme to pojmenované a je to v pořádku.

Důležité opět je, abychom pojmenovali své pocity, zjistili, co ve mně dělají a popřípadě i vůlí s nimi začali pracovat, protože mě zřejmě ovlivňují v mém životě.

Vím, někteří si řeknete, je to bolest, kterou Ježíš může uzdravit. Ano, můžeme mu to všechno dát do náruče. Ovšem – a to je velmi podstatné – i my sami máme být aktivní v pomoci sami sobě. Máme se snažit.

Také je fajn vnímat lidi ve svém okolí a jejich vliv na mě. Jak na mě působí? Vnímám jejich chování ke mně jako pomoc? Jako vstřícnost? Zeptají se mě někdy, jestli něco potřebuji? Dokážu si já říct o pomoc? A dokážu někdy říct na určitou prosbu nebo žádost láskyplné NE?

Je přínosné poznat se i v pracovním koloběhu. Práce, kterou dělám, je prací, která mě baví, je mi přínosem, obohacuje mě, vnímám v ní poslání, trochu zalíbení? Nebo je to práce, kde prostě jsem, protože jsem vděčná, že ji mám a mohu tak obstarat obživu pro sebe samu a možná přispět do rodinného rozpočtu? Je vhodné se i nad prací zamyslet a hledat alespoň jednu věc, která mě v ní baví, která mě v ní naplňuje.

Nebo mám práci změnit? Nebo mít alespoň nějakou zálibu nebo koníček, který mě bude bavit?

Hledejme to, co by dalo pokoj a pohlazení našemu nitru, v čem bychom se cítili spokojení.

Hledejme, hledejme to, co by dalo pokoj a pohlazení našemu nitru, v čem bychom se cítili spokojení.

A zastavme se i v celkovém pohledu sami na sebe a pojmenujme, jak se máme, zda jsou okolnosti v našem životě v pořádku, jak se cítíme. Zda máme něco udělat, něco změnit nebo nechat věci tak, jak jsou, ale budou mít jméno, budou více vědomé.

Důvěra v sebe

Jak sobě věřím? V čem v sobě věřím? Můžeme si na to opět někde v klidu odpovědět. A tuto důvěru v sebe upevňovat. Upevňovat důvěru ve své postoje, ve své názory.

Často říkám, že když se mi nějaká myšlenka vrátí v mé mysli třikrát, víc s ní pracuji, nenechám ji jen tak kolem mě přejít.

A často ji i zrealizuji. Například nedávno mi jedna blízká osoba řekla, že naše kamarádka je vážně nemocná a že slyšela, že se jí nemá volat. Tato myšlenka nebo tento názor mi vrtal v hlavě a v pokoji jsem došla k přesvědčení, že jí chci zavolat a ujistit ji o mé blízkosti a připravenosti jí pomoct, kdyby něco potřebovala. A bylo to moc dobré rozhodnutí, ona byla ráda a vděčná.

Důležité je také respektovat svoje hranice, třeba už nejsme v určitém věku tak rychlí, tak akční. Je důležité přijmout i tento fakt, důvěřovat sám sobě, že udělám to, co je možné. Mít se rád i v této nové skutečnosti.

Přijetí – láska k sobě

U tohoto bodu mne napadl příklad z letadla. Kdyby se něco za letu dělo, máme instrukci, že napřed máme nasadit masku sobě a poté ji dát svému dítěti nebo druhému, který by seděl blízko nás a potřeboval by s ní pomoct. Připadá mi, že to je malý příklad onoho biblického „Miluj svého bližního JAKO sám sebe“.

Když se nebudu učit pojmenovat své přednosti a mít ráda svá omezení, pak budu s obtížemi vidět přednosti druhého a nebudu mít chuť mu pomoci.

Když nebudu mít ráda sama sebe, když se to nebudu učit, když mi nepůjde naučit se pojmenovat svoje přednosti, svoje vlohy, rozvíjet je a dávat je druhému, když se nebudu učit pojmenovat a mít ráda svoje omezení, pak budu s obtížemi vidět přednosti druhého a nebudu mít chuť mu pomoci. Nebo se může stát, že budu stále dělat něco pro druhého a nebudu už moct, nebudu mít sílu, vyčerpám se.

Čili znovu nám navrhuji učit se mít rád toho druhého jako sebe.

A odpovězme si: Jak se mám ráda? Jak to sobě samé projevuju? Jak se to učím?

A tak nám všem přeju ono zastavení se v běhu života. Hledání i normálních, přirozených věcí v životě, které nás mohou posílit, povzbudit. I ony byly stvořeny pro naše dobro.

Hledejme, v jakém bodě života jsme, co nás těší, co nám přináší pokoj, spokojenost.

Hledejme i to, co máme v životě změnit, jinak nastavit, abychom byli oporou a posilou sami pro sebe i pro druhého.

A hledejme i to, co máme v životě změnit, jinak nastavit, abychom byli oporou a posilou sami pro sebe i pro druhého.

Často říkám – věřme tomu, že máme před sebou ještě nějaký čas a můžeme se to ještě nějaký čas učit. Nevzdávejme to, buďme vděční za příležitost se do toho pustit.

Držím nám všem palce.

Ilona Špaňhelová

Nové město 3/2025

Ilona Špaňhelová je psycholožka a psychoterapeutka působící v Praze. Ve své praxi se věnuje zvláště dětem, ale také dospělým a rodině. Je vdaná a matka čtyř dětí. Je také autorkou mnoha článků a knih. Poslední publikací je kniha Žena ve středním věku (2024).