Na podzim roku 1956 Evropa bezmocně sleduje, co se děje v Maďarsku. Dne 23. října vypukla v Budapešti revoluce vedená studenty a dělníky, kteří se solidarizovali s polskými dělníky v Poznani, a byla tvrdě potlačena čtyřmi tisíci ruských tanků. Dne 4. listopadu město napadlo více než dvě stě tisíc sovětských vojáků, zůstalo po nich tři tisíce mrtvých a dvě stě padesát tisíc Maďarů bylo nuceno opustit svou zemi, aby se uchýlili do západní Evropy. Svět stál jen krok od vypuknutí třetí světové války.

Do tohoto dění zaznívá hlas katolické církve. Papež Pius XII., zdrcený nesmírnou bolestí způsobenou rychlým sledem událostí, vydává několik prohlášení, jimiž odsuzuje děsivé události v Maďarsku, a vyzývá věřící, aby se modlili za mír a svobodu.

O několik dní později, 10. listopadu, papež adresuje všem národům a vládcům dlouhé rozhlasové poselství, plamennou výzvu k nacházení nových řešení pro mír a svobodu: „Bůh! Bůh! Bůh! Kéž toto nevýslovné jméno, zdroj všech práv, spravedlnosti a svobody, zaznívá v parlamentech a na náměstích, v domácnostech a dílnách, na rtech intelektuálů a dělníků, v tisku a v rozhlase. (…) Bůh ať vás zbaví vašeho ochromení, odradí vás od jakékoli spolupráce s tyrany a zastánci válek, osvítí vaše svědomí a posílí vaši vůli pro dílo obnovy.“

Lze snadno pochopit, jak toto mocné zvolání zaznělo v Chiařině duši, která v reakci na ně napsala 15. ledna 1957 strhující článek pod názvem „Boží dobrovolníci“, publikovaný v cyklostylovaném časopise Città Nuova: „Není možné jen tak stát a dívat se, a být k těmto věcem netečný (…). Potřebujeme lidi, kteří budou následovat Ježíše tak, jak chce být následován; lidi, kteří se zřeknou sebe sama a vezmou na sebe jeho kříž.“

Mnoho lidí odpovídá na její výzvu, a tak se rodí Boží dobrovolníci – volontáři, nejvíce laické povolání v rámci Hnutí fokoláre. Jsou to lidé rozhodnutí radikálně a svobodně žít evangelium a vyzařovat ho do společnosti. Chiara je nazývá „prvními křesťany dvacátého století“.

O několik let později při představování volontárů Janu Pavlu II. je Chiara popsala jako  ty, kdo se „úplně odevzdávají Bohu bez nějakého specifického zasvěcení. (…) Snaží se přinášet oheň, světlo, sílu a bohatství Zmrtvýchvstalého, a proto usilují o to, aby v nich On zářil díky každodennímu objetí křížů všedního dne. Snaží se vytvářet tu nejhlubší jednotu mezi sebou, aby On byl přítomen v domovech, nemocnicích, školách, parlamentech, dílnách, zkrátka všude“.

Zrození Božích dobrovolníků je také výsledkem usilovné Chiařiny snahy o jednotu s církví v poválečných letech. Církev totiž s obavami sledovala události, které se odehrávaly ve východní Evropě, když v roce 1945 začalo pronikání Sovětského svazu do těchto zemí a nastoupil neblahý totalitní režim, jehož nosnou ideou byla perzekuce věřících s konečným cílem vymýtit náboženství.

Již dříve jsme v této souvislosti psali o Chiařině setkání s Pavlem Hnilicou1, tajně vysvěceným slovenským biskupem, k němuž došlo v roce 1954. Padre Maria, jak ho nazývala, přijal za své charisma jednoty a dal Chiaře impuls, aby ho začala šířit i v zemích za železnou oponou, k čemuž se pak brzy nato skutečně odhodlala.

Na otázku, proč by Hnutí mělo expandovat právě do zemí, kde byli pronásledováni křesťané, Chiara odpověděla: „Protože milujeme Ježíše opuštěného.“ Za tímto rozhodnutím nestál tedy žádný politický motiv, pouze věrnost povolání a láska k Ježíši ukřižovanému a opuštěnému, přítomnému v církvi i společnosti těchto zemí.

Polovina padesátých let dvacátého století je zároveň nesena neutuchající snahou po znovuzrození Evropy, která touží povstat z popela války. Událostí, jež symbolizuje touhu po obnově, je Světová výstava EXPO, která se konala v Bruselu na jaře roku 1958. I Chiara ji navštívila a 20. dubna 1958 napsala pro Città Nuova úvodník s ​​názvem „Ježíš na Světové výstavě EXPO“. Píše v něm: „Synovi člověka není zatěžko ponořit se do všech lidských záležitostí a (…) připomenout vše, co je věčné a božské, připomenout to všem, kdo se tam shromáždili, a tak povznášet schopnosti národů, které On stvořil.“

Mariapoli, jež se pak konala o několik měsíců později ve Fiera di Primiero, dostává název „Boží EXPO“. Chce zdůraznit hodnotu Kristovy přítomnosti uprostřed jeho lidu. Byla to první mariapoli, na níž se ve větším počtu zúčastnili lidé z jiných zemí, a právě tam se narodila myšlenka přinést Hnutí do Latinské Ameriky. A skutečně, i ta se začala realizovat: poslední říjnovou neděli téhož roku, na slavnost Krista Krále, odjíždějí první tři fokolaríni do Brazílie.

V následujícím roce 1959 nesla mariapoli jméno „Sláva Boží“. Zúčastnilo se jí asi deset tisíc lidí z dvaceti sedmi zemí, jejichž zástupci zasvětili své národy Panně Marii. Jedním z jazyků, které při tomto zasvěcení zazněly, byla i čeština.

Po celých deseti letech to byla úplně poslední mariapoli konaná v Dolomitech, na místě, kde se zrodila. Důvodem byl nejen rostoucí počet účastníků, ale i zvětšující se obtíže, kterým Hnutí v Itálii v těch letech čelilo kvůli jeho zkoumání ze strany církve. Díky tomu se ale začaly mariapoli konat v různých zemích světa a pšeničné zrno, které zemřelo na jednom místě, začalo přinášet jinde mnoho plodů.

Úryvek z Chiařina článku „Boží dobrovolníci“, publikovaný v Città Nuova 15. ledna 1957. Ve světle probíhajících válečných událostí neztrácí ani dnes nic na své síle a aktuálnosti.

„(…) Vznikla tedy společnost, která byla schopna odejmout ze srdcí lidí Boží jméno, Boží skutečnost, Boží prozřetelnost, Boží lásku. Musí existovat společnost, která by byla schopná navrátit mu jeho místo. Bůh existuje, existuje, existuje. (…)

Potřebujeme lidi, kteří následují Ježíše tak, jak to chce On: zříkají se sebe sama a berou jeho kříž. Lidi, kteří věří této zbrani: kříži, mocnějšímu než všechny silné atomové bomby, protože kříž je průchodem v duších, kterým Bůh vstupuje do srdcí svých dětí a dělá z nich své atlety a své vojáky. Proti silám zla je třeba postavit božské síly. Vytvořit šik lidí každého věku, rasy a stavu, kteří jsou spojeni tím nejsilnějším poutem: vzájemnou láskou, kterou nám jako závěť, nejvyšší ideál a nepřekonatelnou sílu zanechal umírající Bůh, jenž se stal člověkem. Vzájemnou lásku, která spojuje křesťany v božskou jednotu, odolnou proti útokům člověka a zla a která jediná se může postavit „jednotě“ podněcované zištností, popudy tohoto světa a nenávistí. Co znamená vzájemná láska? Konat konkrétní skutky a z lásky k Bohu zaměřit všechnu svou lásku na bratry.

Autentičtí Ježíšovi učedníci jsou zapotřebí i ve světě, nejen v klášterech. Učedníci, kteří ho v této temné hodině následují dobrovolně, poháněni jen osvícenou láskou k němu a k jeho církvi. Lidé, kteří jsou připraveni na všechno, aby Bůh, Ježíš, Maria, evangelium a církev zvítězili. Armáda Božích dobrovolníků, protože láska je svobodná. Armáda, protože je nutné vést válku a vybudovat novou společnost, která by byla obnovena radostnou zvěstí, starou a zároveň novou, kde by spolu s láskou zazářila i spravedlnost a pravda.“

Jiří Kratochvíl

Nové město 6/2022

Použitá literatura:

www.cittanuova.it/i-volontari-di-dio

Dori Zambonini, Arnaldo Diana, Boh v uliciach sveta. História volontárov (1956-1996), Bratislava, Nové mesto 2021.

________

1. NM 5-6/2018, str. 5; NM 3/2022, str. 15-16.