Hodit starosti na Pána

Než jsem šla spát, přepadaly mě starosti. Vybrali jsme dnes v optice synovi dobré brýle? Nebyly by ty druhé pro něj přece jen lepší? A co ta návštěva osmdesátileté paní? Slíbila jsem kamarádce, že tam s ní půjdu, ale na stejný čas se k nám nahlásil opravář! Co s tím? Byla jsem z toho smutná.

Vzpomněla jsem si na meditaci od Chiary Lubichové, ve které píše: „… házet své starosti na Boha.“ Teď večer už stejně nic nevyřeším. „Pane, svěřuji ti obě situace.“

Spala jsem klidně. Ráno jsme se se synem domluvili a zavolali do optiky, že chceme brýle vyměnit. K mému překvapení s tím nebyl žádný problém. Během dopoledne se mi také ozvala kamarádka, že jí návštěva staré paní v tomto termínu nevyjde a sama navrhla, že tam pojedeme spolu v dalším týdnu. Vnímala jsem to tak, že Pán mi obě situace pomohl vyřešit.

M.

Prozřetelnost v ordinaci

Pracuji jako lékař ve své soukromé ordinaci. Během jednoho dne zdravotní sestřička nepozorností znehodnotila dražší zdravotnický materiál. Bojoval jsem v sobě s naštváním a zvažoval jsem, jak zareagovat. Uvažoval jsem, že bych cenu za materiál po ní mohl požadovat, nebo alespoň chtít nějakou spoluúčast na zaplacení.

Nakonec jsem se rozhodl, že to neudělám. Každý může udělat chybu. Jen jsem ji požádal, aby se příště snažila být pozornější.

Když jsem se vrátil k počítači, otevřel jsem mailovou komunikaci a v ní našel novou zprávu od pojišťovny. Oznamovala mi v ní, že nám na firemní účet posílá bonusovou platbu. Uvědomil jsem si, že částka od pojišťovny pokrývá, a dokonce přesahuje cenu materiálu, který jsem nechtěl po sestřičce proplatit.

P.

Moje malé světélko…

Pracuji v jednom zařízení pro seniory jako všeobecná sestra. Více než polovina klientů je ležících, zcela imobilních. Někteří z nich prospí skoro celý den a téměř nereagují na vnější podněty.

Při ošetřování jedné takové klientky jsem si všimla, že má na nástěnce nad lůžkem pod fotografiemi svých blízkých nějaký strojově psaný text – byla to slova písně Moje malé světélko, chci, aby svítilo… A protože písničku znám, začala jsem ji zpívat. V tu chvíli klientka, která skoro pořád spí a má zavřené oči, oči široce otevřela a poslouchala. Velmi mě to překvapilo a bylo to až dojemné. Písničku jsem dozpívala celou.

Za touto klientkou pravidelně dojíždí syn. Sedne si vždy k lůžku a drží maminku za ruku. Nejsem tam s nimi, nevím, jestli jí něco povídá nebo jen mlčí.

Jednou zase přišel na návštěvu, když jsem měla směnu. Míjeli jsme se, když odcházel od maminky a já jsem šla k ní do pokoje. Ptala jsem se ho na tu písničku, jestli ji maminka dříve zpívala nebo jestli ji někdo zpíval jí – nevěděl. Řekla jsem mu, jak reagovala při zpěvu písně. Chtěl to vidět. Šli jsme zpátky do pokoje a začala jsem písničku opět zpívat. Klientka zase otevřela oči a vnímala. Syn byl velmi překvapený, dojatý a moc děkoval, že jsem mu zpříjemnila den. Myslel si, že maminka již na žádné podněty nereaguje. Ujistila jsem ho, že určitě vnímá i jeho přítomnost, jen my nevíme, do jaké míry.

L.

Nové město 4/2026