Foto: Unsplash

Přinášíme vám zamyšlení k začátku školního roku od Amy Uelmenové, která přispívá do časopisu Living City, americké sesterské redakce Nového města. Na právnické fakultě Georgetownské univerzity v současné době působí jako ředitelka pro misi a duchovní službu a přednáší náboženství a profesní život; je rovněž vedoucí výzkumnou pracovnicí v Berkley Center for Religion, Peace, and World Affairs na Georgetownské univerzitě. 

Zpátky do školy – uff. Cítím, jak se mi do mysli vkrádá pocit zmatku, když se snažím stihnout termíny a připravit programy ještě před příjezdem studentů. Je to také období, kdy z hloubi duše pociťuji výzvu, abych se opřela o některé praktiky, které mi pomáhají udržet rovnováhu, když se můj denní program stává náročnějším.

Před několika měsíci, uprostřed obzvláště náročného období v našem komunitním domě Hnutí fokoláre, jsem během modlitby pocítila nutkání zkusit něco nového. Nazvala jsem to svou „EB“ praxí – což znamená „Everybody’s Busy“ (Všichni mají plno práce). Spočívala v tom, že jsem se na chvíli zastavila, abych rozeznala příležitost k nějakému konkrétnímu skutku služby, který by (podle definice) trval deset minut nebo méně a pomohl uspokojit praktickou potřebu v domě. Často šlo o něco jako vyložení myčky, uklizení hrnců sušících se na vzduchu nebo vyprázdnění kávové sedliny z konvice na espresso – něco, co by mohl udělat kdokoli, kdo má trochu času, ale protože jsme v tu chvíli všichni měli málo času, mohla jsem to být i já.

Na chvíli se zastavit, abych rozeznala příležitost k nějakému konkrétnímu skutku služby, který by trval deset minut nebo méně – něco, co by mohl udělat kdokoli, kdo má trochu času, ale protože jsme v tu chvíli všichni měli málo času, mohla jsem to být i já.

Dělala jsem to také s úmyslem zvýšit své vlastní sebeuvědomění a čelit své tendenci ponořit se do vlastních projektů – nebo do vlastního stresu – a uvědomila jsem si, že právě tato malá gesta mi pomáhají začít den s pocitem mnohem většího propojení s mou komunitou.

Jelikož jsem energické ranní ptáče, jsem u nás doma obvykle první, kdo se probudí, a často i první, kdo odchází do práce. Když za sebou zamykám dveře, často si uvědomuji, jak jsou právě tato drobná gesta tím nejlepším způsobem, jak všem při odchodu popřát „dobré ráno, hezký den“. A co je možná ještě důležitější, tento zvyk mi také pomohl všímat si a více oceňovat způsoby, jakými ostatní dělají něco podobného – nebo dokonce časově náročnějšího! – v jiných částech dne, jako je nakupování potravin (což já dělám jen zřídka) nebo vysávání podlahy.

Také v práci jsem si všimla příležitostí, jak uplatňovat svou praxi „EB“. V prostorách naší kampusové duchovní služby na právnické fakultě, kde nabízíme kávu a čaj, vybízíme studenty, aby si přinesli vlastní hrnek jako projev péče o životní prostředí. Pro ty, kteří na to zapomenou, máme k dispozici několik hrnků. Když jsou někteří příliš zaneprázdněni na to, aby si svůj hrnek umyli, máme tam podnos, kam se špinavé hrnky odkládají. Někdy si od pracovních činností udělám přestávku, abych hrnky umyla. Je to často významný okamžik, kdy se modlím za toho, kdo ten hrnek použil, a vzpomínám na setkání či rozhovory s lidmi, kteří k nám přišli, a vážím si jich.

Ti, kdo znají spiritualitu Hnutí fokoláre, si možná okamžitě spojí praxi „EB“ s tím, jak jsou i ty nejmladší děti, které tuto spiritualitu žijí, povzbuzovány ke konkrétním „skutkům lásky“. Právě teď si možná někteří dokonce pobrukují chytlavé melodie, které popisují posílání „darů lásky“ pro Ježíše a povzbuzují děti (i nás všechny), abychom „naplnili svět láskou“. Pro mě je nadějí zůstat v té dětské prostotě a zároveň ponechat dostatek prostoru pro dospělou záměrnost.

Nedávno, když mě přemohly obrazy utrpení v Gaze, na Ukrajině a v Demokratické republice Kongo, pocítila jsem vnitřní posun, který mě vedl k tomu, abych tuto praxi přejmenovala na „TEM“ – „tiny extra mile“, tedy výzvu k tomu, abychom šli o „malý kousek dál“.

Mohu udělat jen velmi málo, abych svým bratrům a sestrám v těchto pro mě vzdálených místech poskytla přímou a konkrétní pomoc. Mohu se však modlit a žít pro svět plný míru, a to často tím, že využiji „drobné“ příležitosti k tomu, abych milovala lidi kolem sebe – což často zahrnuje vynaložit větší úsilí, abych jim věnovala pozornost a vnímala jejich potřeby a starosti.

Uvědomila jsem si, že mohu udělat jen velmi málo, abych svým bratrům a sestrám v těchto pro mě vzdálených místech poskytla přímou a konkrétní pomoc. Mohu se však modlit a žít pro svět plný míru, a to často tím, že využiji „drobné“ příležitosti k tomu, abych milovala lidi kolem sebe – což často zahrnuje vynaložit větší úsilí, abych jim věnovala pozornost a vnímala jejich potřeby a starosti.

Návrat do školy… otevírá se celý svět příležitostí, jak věnovat hlubší pozornost všem způsobům projevování lásky, která nás spojuje.

Více od autorky zde.