Inspirace z Magnifica humanitas

Přinášíme pohled jednoho čtenáře – německého fokolarína Petra Wezela, který žije ve fokoláre v Praze – na encykliku Magnifica humanitas. Jak Peter dosvědčuje, její text je inspirující nejen z hlediska přínosu a nástrah nových technologií.

První encyklika papeže Lva XIV. Magnifica Humanitas (Velkolepý svět) je pro mě darem a pomáhá mi pochopit dnešní svět, ve kterém žiji. Všechny body, o nichž se v encyklice píše, jsou pro mne srozumitelné. Nenacházím zde nic abstraktního. Zvláštní radost mi však udělala kapitola č. V. s oddílem o budování civilizace lásky. Z této části cituji. Papež je tam zcela konkrétní, oslovuje mě a ukazuje mi, jak se i já, „malé světýlko“, mohu v každodenním životě podílet na budování této civilizace.

„Křesťanská perspektiva se však nevyčerpává pouhým odsouzením zla,“ říká papež. „Přítomnost neinterpretujeme jako uzavřený osud, ale jako prostor otevřený osobnímu i společnému obrácení.“ A k tomu můžeme přispět všichni. Nepodléhám i já vždy pokušení „myslet si, že problémy jsou příliš velké a my jsme příliš malí“ a že moje rozhodnutí proto nic nezmění? „To je elegantní forma kapitulace,“ míní papež, „často maskovaná jako realismus.“

Jak uvádí Lev XIV., jsou lidé, kteří vládnou, rozhodují o investicích, vedou instituce, zabývají se vědeckým výzkumem, vychovávají, informují a produkují a lidé, „kteří se zdají být zaměřeni pouze na svůj každodenní život“ – jako já. „Přesto nikdo není bez odpovědnosti,“ říká papež. „Každý má svůj vlastní prostor pro jednání a právě tam – a nikde jinde – je povolán k volbě, zda bude živit logiku moci (i když jen skrze lhostejnost, cynizmus, lži nebo nenávist), nebo bude chránit logiku míru (skrze pravdu, umírněnost, blízkost a péči).“

„Civilizace lásky se nerodí z jediného, velkolepého gesta, ale ze souhrnu malých a vytrvalých skutků věrnosti, které zabraňují odlidštění. Proto stojí za to se zastavit a zvážit několik aspektů, jak může každý – ve své vlastní sféře – spolupracovat na jejím budování.“ A navrhuje „pět cest každodenní a veřejné odpovědnosti: odzbrojující slova, budování míru ve spravedlnosti, pohled očima obětí, pěstování zdravého realismu a oživení dialogu a multilateralismu“.

Pečovat o svá slova

„Prvním příspěvkem, který můžeme udělat k budování humánnější civilizace, je pečovat o svá slova. ,Odzbrojme slova a přispějeme k odzbrojení světa.‘ Síla slov je nesmírná a zažíváme to v každodenní komunikaci, když nám někdo řekne něco, co změní naše vnitřní rozpoložení – k lepšímu nebo k horšímu. ,Mír začíná u každého z nás: způsobem, jakým se díváme na druhé, jak jim nasloucháme a jak o nich mluvíme.‘ (…) Všichni si proto musíme zpytovat svědomí ohledně slov, která používáme, předsudků, které jimi prostupují, a agrese – zjevné či skryté – která v nich spočívá. Máme skutečnou příležitost přispět k dobru pokaždé, když mluvíme pravdu, dáváme moudré rady, podporujeme někoho, kdo potřebuje útěchu, odsuzujeme nespravedlnost nebo dáváme hlas někomu, kdo útěchu nemá.“

Budování základu míru, kterým je spravedlnost

„Všichni, na všech úrovních, můžeme přispět k budování základu míru, kterým je spravedlnost.“ Lev XIV. cituje svatého Augustina, který napsal: „Zde vám například spravedlnost říká, abyste nekradli, ale vy si nevšímáte; abyste se nedopouštěli cizoložství, a jste hluší; abyste nedělali druhým, co byste nechtěli, aby se dělalo vám; abyste o svém bližním neříkali věci, které byste nechtěli, aby se říkaly o vás… Chcete tedy dosáhnout pokoje? Pak jednat ve spravedlnosti!“

Dívat se očima obětí

Dále je třeba se dívat očima obětí. Jsou totiž „chvíle, kdy musíme, pokud chceme zůstat lidmi, odložit stranou své výhrady a zaujmout stanovisko. V některých konfliktech je nespravedlivé zůstat neutrální, ani nestačí jen tvrdit, že nejsme spoluviníky. (…) Papež František nás povzbuzoval, abychom se ,dotkli zraněného těla‘ těch, kteří trpí: dívali se do jejich tváří, naslouchali jejich příběhům a uznali jejich zranění.“

Praktikovat dialog

O kousek dál říká papež Lev, že „abychom vybudovali civilizaci lásky, musíme praktikovat dialog. Je to hlavní nástroj soužití mezi jednotlivci a národy a alternativa k otevřenému konfliktu. Pius XII. to připomněl na úsvitu druhé světové války, když řekl, že mírem se nic neztratí, zatímco válkou se může ztratit všechno, a že by lidé měli znovu začít spolu mluvit, protože upřímná a vytrvalá výměna názorů vždy otevírá možnost nalezení čestného řešení.

Dialog je běžnou dimenzí lidského života a neomezuje se pouze na vztahy mezi státy. Jde o osvojení si postoje schopného budovat bratrská pouta, pramenícího z naslouchání, upřímného pohledu, investovaného času a dokonce i času zdánlivě ztraceného společně. Pokud totiž zažijeme autentické setkání s jiným člověkem – s někým jiným, cizincem, migrantem – pak je mnohem obtížnější si válku vůbec představit.“

Takže mě čeká spousta věcí, které bych chtěl uvádět do života!

Peter Wezel

(Citováno podle www.olomouckanoc.cz/seminar)

Nové město 5/2026