Foto: Josef Lux (uprostřed) ze setkání s Janem Pavlem II. v Hradci Králové, foto archiv Miroslava Šimáčka

Letos by 1. února oslavil Josef Lux své sedmdesáté narozeniny. K tomuto výročí vybíráme příspěvky některých lidí, kteří mu nejen během jeho působení ve vrcholné politice stáli poblíž. Vyšly v Novém městě 2/2006 a 2/2016 při příležitosti jeho nedožitých padesátých a šedesátých narozenin.

Milý Josefe,

nevím, jestli víš víc než my dnes, ale řekl bych, že ano, že asi víš. Víš tedy také, že nás, kteří tady na zemi na Tebe myslí, na to, co bys k tomu či onomu podotkl či jen beze slov naznačil pouhým pohledem, je hodně. Nemyslím na naše každodenní politické počínání, ale na to, jací při tom jsme: kdy se bojíme (či nebojíme) přiznat barvu, kdy jsme (či nejsme) sami pravdiví. Myslíme na Tebe spíše v těžších než v lehčích chvílích, a Ty to nejspíše víš. Ale víš také, že s tím, s námi tady dole, nemůžeš už nic dělat…

Chci Ti dnes říci, že svoje jsi už řekl, a hlavně, že jsi za to, co sis myslel a co jsi říkal, ručil přede všemi až do konce. Víc jsi, Josefe, udělat opravdu nemohl. Netrap se proto tím, že jsi musel odejít jakoby od rozdělaného díla. Ručil jsi za svá slova i činy do svých posledních sil, a to je to Tvoje dílo. To je dílo dobře dokončené.

Je nás hodně, kteří Tě za to budou mít provždy v úctě.

 Tvůj Petr Pithart

P.S. Tady dole dnes mrzne, až praští. Jak je tam u Vás?

(Nové město 2/2006)

Ještě ten potlesk slyším, nemusím si ani pouštět videokazetu. Byl bouřlivý a zdálo se, že bude i nekonečný, lidé vstávali a zdvihali plácající ruce nad hlavu. Psal se rok 1998, byli jsme v Českých Budějovicích, v sále, kde probíhal stranický sjezd. Bylo horko, ale saka se ještě neodkládala, to se dělá až po úvodních slavnostních projevech. Jeden z nich právě skončil, za mikrofonem stál Josef Lux a snažil se nedat na sobě znát dojetí. Loučil se nadlouho, možná… ale to jsme si nepřipouštěli, čekalo ho přece léčení, jistě dlouhé a těžké, ale potom… Než to potom přijde a stane se z něho teď, řekl nám, co považuje za nejdůležitější. Varoval nás jako bratr, přítel, kolega před tím, co nás ohrožuje nejvíc, čím si místo potěšení ze dnů, jež jsou nám tu na světě vyměřeny, připravujeme život plný zklamání, proher a bolesti. Varoval před egoismem.

Našeho teď se nedočkal, my ano. Měli jsme štěstí. Vybavuji si tvář Josefa Luxe s typicky povytaženým obočím, kdy otázku nemusel vyslovit a čekal, až si ji položíme sami, protože je tak nabíledni, že před ní hlavu do písku nestrčíme. Dobře, Josefe, tak se ptejme:

Jak jsme s tím štěstím nakládali? Radovali jsme se ze štěstí druhého a přibalili je k našemu štěstí, aby se znásobilo? Nebo jsme si mysleli, že budeme šťastnější, když onoho druhého porazíme, převezeme, uklidíme z cesty? Někdo možná ještě s ruměncem vysvětloval, že to bylo přece nezbytné, vždyť jinak by totéž udělali jemu. Ti otrlejší už se neobtěžovali, kochajíce se sladkým vítězstvím a odvážně kopajíce do poraženého protivníka.

Josef Lux by se asi teď divil, kolik hrubosti a arogance v politice přibylo od chvíle, kdy se s ní rozloučil. A nemám na mysli pouhá slova. Nepřál si, aby politika byla gladiátorskou arénou, v níž se aplauduje krutým a na ty slitovnější se rychle zapomíná s pokrčením ramen; měli přece vědět, co chvilka slabosti v takovém cirku stojí!

Kdyby před staletími někdo navrhl římským císařům, aby gladiátorské hry jednoduše zrušili, namítli by, že by se zhroutila říše. Zmizela by přece zábava! A co by si pak počal občan římský? Za Nerona by nikdo neuvěřil, že svět bez krvavých her se smrtí je možným světem. A ejhle, my dnes žijeme a bavíme se, ne pravda vždy důstojně, ale to je jiná kapitola.

Co kdybychom tedy uvěřili, že se politika nezhroutí, když zdviženým palcem oceníme obětavost a milosrdenství a samolibé matadory odkážeme do kouta? Ať se tam stydí a zpytují, třeba v sobě i kousek pokory objeví, když nahlédnou, že se nosí. Každý přece máme v srdci trochu dobrého i zlého a na nás záleží, do jaké podoby to – samozřejmě s přispěním okolí – uhněteme. Když Josef Lux varoval před skoro osmi lety před egoismem, nemyslel jakési býlí bující daleko, myslel i ten náš vlastní kousíček, který se může pěkně rozbujet, zůstane-li nehlídaný.

Potlesk měl tenkrát veliký, zdálo se dokonce, že bude nekonečný. Dnes by se na nás asi podíval trochu zamračeně a možná by si i povzdechl: „Pro aplaus jsem si do Budějovic nejel, nesoutěžil jsem přece o funkce ani o oblibu. Přišel jsem vám něco říct…“

Eva Rolečková

(Nové město 2/2006)

Milý Josefe,

když přišla ta zpráva, že jsi přešel, lidsky tak daleko, tím přechodem všech přechodů k věčnému životu, měl jsem a mám jistotu, že silnější než smrt je láska.

Mohu si s tebou zalétnout v myšlenkách do našeho kraje k Nekoři, kde jsi prožil mládí, a můžeme se projet podorlickými cestami. Vynořují se mi růžencové schody vedoucí ke kostelíku Panny Marie Bolestné na Homoli, kde jsme objevovali veliké tajemství, že Bůh chce přebývat uprostřed svého lidu, a že Zmrtvýchvstalý je tam, kde je opravdová láska mezi lidmi, láska bez přetvářky, bez falše a bez póz. (…) Díky, Josefe, za tvou statečnost a věrnost pravdě, díky za léta námahy a vypětí ve světě velké politiky. Bez Ježíše ukřižovaného by to jistě nešlo. Když jsi před lety přijel do Příchovic, kde se světilo centrum mládeže, naléval jsi polévku těm, kteří byli okolo, a nebylo poznat, že jsi ministr a místopředseda vlády. Byl jsi bratrem, který pochopil a žil, že není nic většího, než cesta služby a lásky.

(…) Děkujeme za tvůj život i za tvůj odchod. Obojí nás i dnes oslovuje a vybízí. Budeme pokračovat dál ve stavbě Božího království, kde jsi tolik vykonal.

Miroslav Šimáček

(Nové město 2/2016)