V rámci duchovních cvičení v Castel Gandolfu v říjnu 2025 byl jeden celý den věnovaný pouti do Říma s návštěvou některých papežských bazilik a s projitím svatých bran. Opravdu jsem se těšil…

Když jsme přijeli regionálním vlakem na hlavní římské vlakové nádraží Roma Termini, byli jsme upozorněni, že se zvlášť na tomto nádraží krade a abychom si dávali pozor na své doklady a peněženky během celé pouti v Římě. Bral jsem toto upozornění na lehkou váhu s tím, že mám peněženku v zadní kapse kalhot (i když jsme byli upozorněni na to, že toto není úplně bezpečné místo) a že bych případnou krádež cítil.

Během putování jsem občas zkontroloval zadní kapsu a utvrdil se, že peněženka s penězi i doklady je na správném místě.

Po projití svaté brány chrámu sv. Petra jsme si celá skupinka asi deseti účastníků dala v tomto nejslavnějším chrámu světa „rozchod” a každý se mohl zastavit, kde potřeboval, s tím, že se sejdeme na mši svatou, která bude u hlavního oltáře v 11 hodin. Zastavil jsem se u hrobu papeže Jana XXIII., kde jsem prosil zvlášť intenzívně za mír a pokoj. Potom jsem zašel do sakristie s prosbou či mohu na mši sv. v 11 hodin koncelebrovat. Byl jsem bez problémů přijat dalšími čtyřmi kněžími, každý jiné národnosti z jiné části světa. Bylo to pro mě poprvé v životě, kdy jsem koncelebroval u oltáře, u kterého slouží mši svatou Svatý otec. Těžko se mi ten pocit popisuje, ale byl spojen s velkou vděčností za tuto chvíli.

Po mši sv. jsme se celá skupina vydala autobusem do baziliky sv. Pavla za hradbami. Ale během cesty v autobuse mi říká jeden spolubratr, abych mu prozvonil jeho telefonní číslo, že neví, kde má telefon. Udělal jsem to a … zvuk žádný – prostě mu někdo telefon z tašky ukradl. Když jsme byli před bazilikou sv. Pavla, ještě jsme z mého telefonu vykonali potřebné úkony k tomu, aby telefon spolubratra nebyl zneužit. Více se udělat nedalo. Byla to bolestná situace. Ale i tu jsme se snažili „přidat jako vklad” do našeho putování.

Po návštěvě baziliky sv. Pavla byla v plánu ještě návštěva baziliky Santa Maria Maggiore (Panny Marie Sněžné) i s návštěvou hrobu papeže Františka. To vyžadovalo jízdu římským metrem. Při nástupu do vagónu metra mi nějaká mladá dívka jakoby zablokovala rychlý nástup, takže jsem nechápal, co se děje. Ale ona hned vystoupila a metro se rozjelo. V tu chvíli jsem si překontroloval zadní kapsu u kalhot a byla PRÁZDNÁ. Moje peněženka s penězi i s doklady byla pryč! V tu chvíli ve mně „hrklo“ a uvědomil jsem si vážnost situace. Hned jsem to řekl ostatním v naší skupince. Třásly se mi ruce, bylo to něco nečekaného a bolestného. Ten spolubratr, kterému ukradli telefon, mě hned uklidnil a říká mi: „Klid!… Máš telefon?“ „Mám“ a on: „Hned další zastávku vystoupíme a přes telefon zablokujeme, co se dá“. A tak jsem s třesoucí se rukou zablokoval bankovní karty (na jedné z nich byl už vidět pokus o nezákonný převod peněz, který se ale nepodařil) a kontaktoval jsem velvyslanectví České republiky v Římě. Tam mi velmi ochotně vysvětlili, co mám udělat, aby mi mohli vystavit náhradní cestovní doklad. Základní podmínkou bylo jít na policii a krádež nahlásit.

A tak místo poutě do baziliky Santa Maria Maggiore a ke hrobu papeže Františka, naše poutní kroky vedli na nejbližší policejní stanici. Byl už podvečer. K našemu velkému překvapení nám u vchodu službukonající policista sdělil, že budeme čekat několik hodin vzhledem k tomu, že s podobným problémem je před námi řada lidí. Tak jsem to zkusili na jiné policejní stanici, ale tam byla situace úplně stejná, možná i horší. Proto jsme se rozhodli, že nahlášení krádeže necháme na druhý den na malé policejní stanici v Castel Gandolfu. Další den jsme se tam vypravili a naštěstí zde nikdo s podobným problémem, jaký byl náš, nebyl. I když vyplnění administrativních formalit trvalo u každého z nás hodinu, měli jsme v ruce základní dokument pro pokračování vyřizování naší záležitosti.

Od momentu zjištění krádeže se mi stále vracela myšlenka: „Proč?“ s různými pocity vůči těm, kteří mi to způsobili. Ale opakovaně (a musel jsem to dělat často) jsem se snažil používat metodu RP („rychlého požehnání“) a modlit se za ně. Vždy, když mi přišla myšlenka, jak bych jim to bolestně odplatil, snažil jsem se ten moment proměnit v modlitbu.

Naštěstí jsme měli ještě naplánovaných několik dní v Římě a v Loppianě u Florencie, takže jsem měl čas na vyřízení náhradního cestovního dokladu. Po víkendu jsem byl hned v pondělí objednaný na konzulárním oddělení velvyslanectví České republiky v Římě. Zde jsem byl velmi mile přijat, pracovnice mi ochotně vystavila náhradní cestovní doklad a mohl jsem pokračovat na své pouti, i když byla poznamenána touto událostí. Teď jsem si náhradní doklad uložil na bezpečnější místo. Myšlenky se vracely k dané události, ale snažil jsem se je i v následujících dnech proměňovat v modlitbu. To myslím bylo rozhodující, že jsem nezanevřel a nenechal si zničit pouť v Jubilejním roce. Naopak, postupně mě tato situace přibližovala stále více k Bohu a s pokojným srdcem jsem mohl dokončit i se spolubratry celou pouť s návštěvou všech papežských bazilik i s projitím svatých bran. Pomohlo mi to uvědomit si i moje slabosti a prožít ty dny v pokoře, ale i s vírou a důvěrou, že On se o mě stará.

To se ukázalo i během následujících dní, které jsem společně s dalším dvěma spolubratry prožil. Naplánovali jsme i návštěvu katakomb, ale těch méně známých (katakomby Priscily), kde ještě nikdo z nás nebyl. Našli jsme si autobus, který nás měl odvézt z místa ubytování ke katakombám, a v to ráno jsme vyrazili. Po chvíli jsme začali zjišťovat, že se od katakomb vzdalujeme namísto toho, že bychom se k nim přibližovali. Řidič autobus potvrdil naše podezření, že jedeme správným číslem autobusu, ale opačným směrem. Rychle jsme vystoupili a začali zjišťovat další možnosti. Nalezli jsme možnost dopravy taxi, a protože jsme byli objednaní do katakomb na určitou hodinu, zavolali jsme na recepci. Jaké bylo překvapení, když na druhé straně telefonu se ozval hlas, který mluvil slovensky. Rychle jsme se s řádovou sestrou domluvili a mezitím přijelo taxi, které nás na místo vchodu do katakomb bez problémů dovezlo (a ještě s nižší platbou, než nám aplikace ukazovala). Rychle jsme v doprovodu řádové sestry dostihli naši skupinu s průvodcem a pokračovali (v tichém úžasu) v prohlídce katakomb. Každá návštěva katakomb ve mně zanechá silný dojem – jednak vděčnost vůči těm křesťanům, kteří byli ochotni (bez rozdílu věku) pro víru riskovat všechno i svůj život, ale i dojem jejich společného křesťanského života a svědectví.

Mohlo se nám zdát, že těch „neočekávaných“ dobrodružství byl dostatek, ale nebyl…

Poslední dva dny naší pouti jsme „věnovali“ návštěvě Loppiana (citadela Hnutí fokoláre poblíž Florencie – pozn. red.), kde každý z nás prožil určité období svého života (na které se nezapomíná). Mohli jsme navštívit známé, kteří také už od doby našeho pobytu pokročili věkem, ale i ty na místním hřbitově, které jsme nejen znali, ale s kterými jsme i něco prožili, anebo jsme o nich slyšeli vyprávět (zvlášť ty z počátečních období citadely Loppiano). Na tomto malém hřbitově se mi během krátké chvíle promítly různé situace a rozhovory s těmi, kteří jsou tam nyní již stálými obyvateli.

Vraceli jsem se vlakem zpět do Říma. Postupně před výjezdem z Loppiana jsme už udělali „check-in“ našeho letu, zjistili autobus, který nás doveze z nádraží Termini na letiště, koupili na něj jízdenky a též „koupili“ i jízdenky na vlak do Říma. Klidně jsme nastoupili do vlaku a našli si místa k sezení. Vlak se postupně zaplňoval cestujícími a po nějaké době přišla paní průvodčí na kontrolu našich jízdenek. Přesvědčený, že mám lístek v mobilu, otevřel jsem mobil a hledám lístek a… nacházím jen ten autobusový z nádraží na letiště. Spolubratr zkontroloval v počítači, jestli jízdenky nezůstaly „u něho“. Po chvíli zjišťujeme, že jsme v shonu pravděpodobně jízdenky koupit zapomněli… Paní průvodčí sdělujeme, že ještě budeme hledat… Začíná nám být jasné, že lístky nemáme. Když už máme více než třetinu cesty do Říma za sebou, spolubratr se rozhodne jít za paní průvodčí a situaci jí vysvětlit. Za chvíli se vrací s úsměvem i s jízdenkami. Cesta nám byla započítána až od místa, kde jsme přišli za paní průvodčí (tedy levněji, než byla cena, kterou jsme původně předpokládali) a k tomu jsme ještě nedostali žádnou pokutu. Jaké argumenty můj spolubratr při této koupi jízdenek použil, to mi neprozradil…

Tak jsme šťastně dorazili do Říma a hned na nás čekal autobus na letiště…

Po návratu mého spolubratra čekal již nový služební telefon a já jsem začal postupně navštěvovat úřady pro vystavení nových dokladů. I zde se mi mnohé „římské“ situace stále vracely, ale snažil jsem je proměnit na modlitbu za ty, kteří mi tyto návštěvy na úřadech „umožnili“.

Asi za měsíc jsem cestoval do Říma s další skupinou, tentokrát s mladými ve věku 15 až 18 let. A tak jsem jim mohl svoje zkušenosti z poutě do Říma odevzdat a jasně říci, jak o své doklady a peníze „pečovat“ během poutě. Možná i tato celá moje zkušenost přispěla k tomu, že nikoho z mládežníků neokradli a všichni jsme se v pořádku vrátili, a ještě obohaceni o zkušenost pouti a množství hlubokých duchovních i jiných zážitků… Ale to je už jiná kapitola….

Martin Uher