Během SpringJobu 2025[1] jsem měl možnost slyšet vyprávění Lucie Diblíkové (roz. Vavruškové) o její práci s bezdomovci. Při biskupství plzeňském vede spolek K Srdci, který má za cíl podporovat lidskou důstojnost a pomáhat v těžkých obdobích života cestou osobního zájmu a přátelství. Zajímalo mě, jak to probíhá.

Lucko, čemu se ve spolku „K Srdci“ věnujete?

Ve spolku „K Srdci“ se věnujeme přátelům bez domova. Snažíme se vytvářet společenství – tedy zapojujeme každého, kdo je toho jen trochu schopný. Každý týden máme modlitební večer, jednou měsíčně mši svatou, dvakrát do roka jedeme autobusem na pouť a na podzim pořádáme oslavu „dne chudých“. Také k nám chodí lékař. Vydáváme jídlo, které zrovna někde zbylo ve školní jídelně, a děláme spoustu dalších věcí, někdy úplně spontánních – oblíbený je třeba táborák u řeky nebo zpívání koled. Poslední tři roky se snažíme lidi bez domova také zaměstnávat – například při úklidech během venkovních kulturních akcích nebo při úklidech černých skládek. Rozpoznávací znamení našich pracantů je modrá vestička. Radost posledního roku je projekt hlídání katedrály ve spolupráci s plzeňským biskupstvím a magistrátem. Lidé bez domova střeží katedrálu a zároveň mají možnost žít v komunitě na faře v malé vesničce za Plzní.

Kdy ses začala tomuto projektu a obecně této problematice věnovat?

Touha být nablízku lidem bez domova a umírajícím přišla ruku v ruce s mojí konverzí. Když jsem uvěřila a poznala Boží lásku, hledala jsem způsob, jak na tuto nekonečnou lásku odpovědět. Dostala jsem touhu sloužit lidem v nouzi a v takové službě jsem viděla odpověď. V roce 2015 se začala jednou týdně scházet skupina mladých lidí, kteří měli stejnou touhu. Modlili jsme se a hledali odpověď na to, co bychom pro lidi bez domova mohli dělat. A v roce 2017 jsme založili „K Srdci“. A světe div se, fungujeme dodnes. Kdybyste nahlédli do nepředvídatelných situací, se kterými se setkáváme, museli byste uznat, že je to zázrak. Přijde mi hezké vidět, že to nestojí na nás.

Co tě drží a motivuje v tom pokračovat?

Společenství, několik neuvěřitelně zapálených lidí, na které se mohu obrátit a spolehnout. Připomínání si, že lidi máš na prvním místě mít rád a ne je měnit. Někteří dobrovolníci od nás i odešli, protože je těžké unést, že mnozí, možná většina lidí, se nezmění. My jim můžeme dát spoustu materiálních věcí… ale to není to, co jim hlavně chybí. To, co můžeme nabídnout, je společenství a dotyk lásky. Po tom toužíme všichni.

Jak velký tento projekt je a máš ambici ho někam do budoucna posouvat?

Spolek „K Srdci“ má aktuálně okolo 45 zaměstnanců, z čehož jen jeden (já :D) nemá za sebou zkušenost ulice. Další podobně velká skupina k nám dochází nahodile. A pak je okolo nás několik dobrovolníků, „neuličníků“.

Ráda bych, abychom se vždy znali jménem. Minulý měsíc jsme se byli inspirovat v Neratově (sídlí tam nezisková organizace Sdružení Neratov, která pomáhá lidem s postižením – pozn. redakce) a nyní zvažujeme založení sociálního podniku. Zvětšování neplánujeme, spíš nás napadá, že by do budoucna mohly vzniknout další spolky v jiných městech. Plánujeme také navštívit papeže a založit chrámový sbor „Acord Street“. Tak nám držte palce – máme někdy tendenci mít velké oči.

Máš nějaký zážitek, o který by ses chtěla podělit?

Tento týden jsme se s manželem Petrem stěhovali. Míra pomoci, které se nám dostalo od našich přátel, byla neskutečná – jednak od synovců z rodiny pokrevní a jednak od přátel „od Srdce“, té rodiny širší.

Co bys poradila lidem, kteří by se chtěli věnovat podobným aktivitám?

Aby se nebáli. Pokud máte touhu, o které tušíte, že přišla „shora“, pusťte se do toho a té touze bude požehnáno. Mírou vrchovatou, natřesenou, jak si to nejspíš nedovedete ani představit.

Za rozhovor děkuje Marek Srba

[1] Dobrovolnická brigáda mladých ve věku 13 až 18 let. Letos se konala v květnu v Lučanech nad Nisou.

https://www.ksrdci.cz/

Nové město 6/2025