Foto: www.fno.cz

Mám službu na záchrance. Relativně klidná denní služba je „obohacena“ o výzvu na pagru „Bezvědomí“ na parkovišti před Lidlem. Rychlý výjezd a už při příjezdu vidíme, že ležící pacient, kterého se náhodní svědci snaží resuscitovat, je v bezvědomí a nedýchá. Rychlé „vyběhnutí“ z auta a okamžitě přebíráme resuscitaci od přítomných svědků. Během minuty elektrický výboj, rychlá souhra „nacvičených“ úkonů, intubace a převedení pacienta na umělou plicní ventilaci, resuscitace pomocí přístrojů. Vzhledem ke kritickému stavu pacienta konzultuji a aktivuji tým pro mimotělní oxygenaci – okysličování (tzv. ECMO). Rychlé naložení pacienta do sanitního vozu a za stálé resuscitace transport s blikáním hlasitých majáků do fakultní nemocnice. Zde na mě již čeká celý tým na urgentním příjmu a během několika minut je rozhodnuto, že pacient bude napojen na mimotělní oběh.

Následují invazivní výkony, které již provádějí kolegové z anesteziologie, a já jdu sepsat své nálezy (protože během resuscitace na to nemám čas) a popsat vše, co jsme pro záchranu pacienta udělali. Z urgentního příjmu odcházím s pocitem, že jsme s kolegy – záchranáři udělali pro pacienta vše, co jsme mohli, a dali mu šanci zástavu srdce přežít. Tady by moje zkušenost mohla skončit, ale má pokračování…

V poslední době mám dojem, že ke mně přichází stále více negativních zpráv. Nejen zprávy o válkách, nehodách, ale také o tom, kdo komu nechce pomoci, ostrá a dokonce nevhodná slova, jako je obviňování jedné politické strany, vůči druhé, ubližování jeden druhému, a tak bych mohl dál pokračovat… Některé zprávy se mě dotýkají i osobně a vyvolávají ve mně otazníky, obavy, nejistotu…

V poslední době mám dojem, že ke mně přichází stále více negativních zpráv.

Do této atmosféry marasmu mi přichází zpráva, že se připravuje tisková konference o pacientovi, kterého jsme resuscitovali asi před dvěma měsíci a který se díky správnému zafungování celého záchranného řetězce vrátil do normálního života. V celé té mase negativních zpráv se objevuje pozitivní zpráva, která potěší. V krátké době dostávám také pozvánku na tuto tiskovou konferenci. Důvodem pozvání však není jen prezentace toho, jak všechny složky záchranného řetězce fungovaly, ale také to, že pacient, který tam také bude, se s námi chce setkat a poznat lidi, kteří ho resuscitovali. Z takového pozvání mi běhá mráz po zádech…

V den domluvené tiskové konference s médii přijíždím do Fakultní nemocnice (samozřejmě v pracovním oděvu záchranáře). Protože mám ještě spoustu času, procházím kolem nemocniční kaple a dveře jsou otevřené, jako by mě někdo zval dovnitř. A tak s respektem vstupuji, poklekám a mluvím s Tím, který bdí nad našimi životy.

Přicházím také poděkovat za záchranu života našeho pacienta a uvědomuji si, že ne všechno, respektive ne celá záchrana lidského života, spočívá pouze v záchranářském umění, ale že je tu ještě Někdo jiný… A jemu svěřuji celou tiskovou konferenci i celé setkání.

Pak, stále s respektem, vstupuji do knihovny, kde se koná tisková konference… Už u vchodu mě někdo „odchytává“ pro rozhovor, abych vylíčil, co se tehdy stalo… Během konference i po ní to budu ještě několikrát opakovat různým médiím…

Pak ale přichází setkání s pacientem. Sedíme vedle sebe a já ho vidím po dvou měsících a tentokrát živého a komunikujícího Ptá se, jestli jsem to byl já, kdo ho resuscitoval, což potvrzuji, ale že jsem nebyl sám…. Probíhá tisková konference, každý z nás popisuje svou roli v řetězci záchrany a pacient mluví jako poslední. Ze situace na parkovišti si nic (samozřejmě) nepamatuje, ale vyjadřuje všem svou vděčnost… Poprvé zažívám tuto situaci s pacientem, který byl ve stavu klinické smrti, a teď tady mluví se mnou a podáváme si ruce…

Prožívám velkou vděčnost a radost. A radost ve tvářích všech přítomných, nejen kolegů, ale i novinářů a kameramanů, mé pocity potvrzuje…

Jsem rád, že se do světa dostala zase jedna pozitivní zpráva navíc…

Jsem rád, že se do světa dostala zase jedna pozitivní zpráva navíc…

Martin Uher