Na snímku biskup německé luterské církve Christian Krause a kardinál Miloslav Vlk během ekumenického setkání biskupů v Praze v roce 2007.

Během Aliančního týdne modliteb organizovaného Evangelikální aliancí přinášíme svědectví ThDr. Pavla Černého, Th.D.

Pán Bůh mě velmi obdaroval v ekumenických vztazích. Mám své přátele, bratry a sestry, snad ve většině církví. Duchovní blízkost je něco vzácného a inspirujícího. Kolikrát jsem se v blízkosti druhých křesťanů učil křesťanskou kázeň, prohluboval svou spiritualitu a prožíval radost a naději při bohoslužbě a slavení eucharistie v jiné církvi. I společné modlitby s blízkými duchovními přáteli jsou nesmírným rozšířením modlitebního obzoru a křesťanské odpovědnosti.

Apoštol Petr ve svém svatodušním kázání v Jeruzalémě citoval 16. žalm. V něm se objevují prorocká slova „… blízkost tvé tváře mne naplní radostí“ (Sk 2,28b). Král David se radoval z Boží blízkosti. Blízkost Boží tváře ho naplňovala radostí. V prvním kázání církve tato slova již směřují k Mesiáši. Je to ten ukřižovaný a vzkříšený Pán, jehož blízkost se dotýká našeho života a prostupuje až na věčnost. Naše společenství je zakotveno ve společenství Otce i jeho Syna, Ježíše Krista (1J 1,3-4).

Ekumenická blízkost s křesťany jiných denominací je založena na blízkosti Kristovy tváře. Je to Boží tvář, zjevená v Kristu, která se sklání, povzbuzuje, potěšuje, obnovuje a posiluje. Je radostí a požehnáním, když smíme zahlédnout Kristovu tvář ve tváři našich ekumenických přátel. To naplňuje radostí a posiluje víru. Potvrzuje se jedno staré tvrzení. Čím blíže jsme Ježíši, tím blíže jsme jedni druhým. Ježíš Kristus je hlavou církve. Je jako střed a když jsme mu blízko, jsme také blízko i jeden druhému přes hranice denominací. Mnohokrát se mi potvrdilo, že je možné si rozumět s duchovním sourozencem z jiné církve třeba lépe než s některými křesťany ve vlastní denominaci. To není nic špatného, protože Pán Bůh chce, abychom viděli jeho tvář ve tváři a životě různých bratrů a sester v Kristu. Církev jako tělo Kristovo je pestrá a inspirující. Je možné prožít důvěru, lásku, rozmanitost duchovních charismat i odvahu k novým věcem.

Blízkost ekumenických vztahů je darem od Boha, který potvrzuje univerzálnost církve v různých situacích, kulturních a politických kontextech. Co všechno je možné se učit? Při setkání na konferenci biskupů – přátel Hnutí fokoláre jsem se setkal s křesťankou z koptské pravoslavné církve v Egyptě. Vyprávěla o hrůze, kterou její církev zažila, když bylo několik kostelů napadeno muslimskými radikály a někteří lidé byli při bohoslužbě zastřeleni. Když jsem se zeptal, jak po takovém bolestném zásahu vypadala bohoslužba další neděli, tato křesťanka se usmála a pověděla, že další neděli přišlo více lidí než obvykle. Odnesl jsem si z tohoto ekumenického sdílení povzbuzení k odvaze od koptských křesťanů.

Na konci listopadu 2024 byl povolán na věčnost biskup německé luterské církve Christian Krause. Byl to bratr, který byl předsedou Světového luterského svazu a s kardinálem Walterem Kasperem podepisoval společné prohlášení o ospravedlnění v Kristu. Tento bratr mi byl povzbuzením svou moudrostí, taktem, důsledností a laskavostí. V jeho tváři jsem viděl něco z Ježíšovy odvahy, přímočarosti, ale zároveň i mírnosti a lásky. Christian býval často mluvčím ekumenického setkání biskupů a dovedl vyjádřit a přesně pojmenovat i obtížné problémy. Díky Bohu za Christianovo svědectví služby i života. Zapomenout nemohu také na kardinála Vlka, Mílu, jak jsme ho někteří směli nazývat. Měl jsem výsadu, že nás naše práce přivedla do ekumenické blízkosti. Cestovali jsme spolu autem, pěšky, letadlem i lodí. Mohli jsme diskutovat teologické otázky i zápasy církví. Mohli jsme se také sdílet a modlit. I v jeho tváři jsem vnímal Ježíšovu blízkost a přijímal povzbuzení a rozšíření dimenzí křesťanského života.

Ekumenická blízkost není formalitou. Je něčím, co se zapíše do srdce. Zásadní úlohu v tom však hraje naše blízkost Kristu. Čím jsem jemu blíže, tím mohu být blíže svým duchovním sourozencům a můžeme společně vidět to, co lidskému zraku zůstává skryto.

Pavel Černý, kazatel a emeritní předseda Církve bratrské a Ekumenické rady církví

Nové město 1/2025