Foto: Pixabay

Když jsem tuto středu (15. května) kolem třetí hodiny odpoledne odcházel do služby do Ostravar arény v Ostravě, začaly přicházet první zprávy o atentátu na slovenského premiéra. Když přišla první zpráva, tak jsem jí ani nevěřil, nevěnoval jí pozornost a myslel jsem si, že je to „fake news“.

Ale následující minuty už potvrzovaly neuvěřitelné. Ani jsem nevěděl, co si o tom mám myslet. V hlavě mně vířily různé protichůdné myšlenky. Nechyběly ani otázky typu „Jak je to možné?“ anebo typická otázka „Kdo za to může?“.

Hodiny na dvou hokejových zápasech v ten den byly poznamenané samozřejmě touto událostí a umocněné ještě tím, že večerní zápas hrál tým Slovenska proti Polsku.

Myslím, že všichni jsme prožívali situaci, kterou jsme doposud „na vlastní kůži“ nezažili, a tak emoce byly silné.

Často jsem se během služby v Ostravar aréně díval do mobilu a čekal na zprávy… Ale co jsem já mohl udělat? Začal jsem se modlit – za pana premiéra, ale i za atentátníka…. Cítil jsem, že jako křesťan nemohu vyloučit ze svého srdce nikoho, i když s ním nesdílím jeho názory a nesouhlasím s tím, co dělá, jak se chová nebo co udělal. Ale jako člověka ho nemohu vyloučit… Zcela jasně se mi před očima objevila ta známá věta Jana XXIII.: „Odsuzuji hřích, ale ne hříšníka.“

Zároveň s tím, jak jsem se modlil za oba, jsem prosil i za pokoj. Krátce nato, jak se zpráva rozšířila po celém Slovensku i za hranice, začala přicházet vyjádření různých osobností a politiků. Ale začaly přicházet i odpovědi. Možná mi dovolte říct – i pseudo-odpovědi na otázku „Kdo za to může“.

V té chvíli byl už pan premiér operovaný… A tak jsem pokračoval v modlitbách (krátkých, střelných, častých) a poslal na dálku jemu i mým kolegům, kteří se podíleli v tom čase na záchraně jeho života, Boží požehnání. Nemohl jsem udělat víc, jen se i tam v hokejové aréně okolo sebe snažit rozdávat pokoj, úsměv a modlit se…

Mnoho politiků vyzývalo k zachování a nastolení pokoje. Ale o jaký pokoj jde?
Shodou okolností jsem ten den byl dopoledne v Ostravské katedrále na zpovědi. Tam nacházím opakovaně pokoj a i ten den jsem ho tam našel – pokoj, který tento svět dát nemůže.

Jsem přesvědčený, že ten pokoj i v této nelehké situaci, najdeme jen tehdy, pokud se každý z nás víc přiblížíme ke zdroji pravého pokoje tedy k Bohu. Pokud totiž každý z nás uděláme krok k Bohu, přiblížíme se k sobě i navzájem. To je zákonitý proces. Protože, pokud se přiblížíme k Bohu, jestli Boha necháme vstoupit do našeho života, tak o to víc odhalíme, že jsme jeden druhému bratrem a sestrou.

V této souvislosti se mě velmi dotkla slova pražského arcibiskupa Jana Graubnera při zádušní svaté mši za oběti střelby na Filozofické fakultě v Praze v prosinci minulého roku:

„Boží přikázání nespočívá v omezování, ale v lásce, která nehledá sebe, která vyrostla ke zralosti a umí se radovat s radujícími a plakat s plačícími. Protože hledá dobro druhého, nedělá si zbytečné starosti o sebe, ba osvobozuje od sebe samého. To je nejlepší cesta k překonání vnitřních smutků a depresí, ale i samoty. Kdo otevře srdce Bohu, který je Láska, a nechá Boha v sobě milovat, má vždycky dost sil k milování, i když může být těžké, má dostatečný důvod milovat i ty, kdo si to nezaslouží, protože sám se cítí Bohem milovaný a štědře obdarovaný. Dokonce může dozrát k takovému stupni lásky, která je schopná odpouštět.

Odpustit neznamená, že schvalujeme zlo, ale ukazujeme, že láska je silnější než to zlo. A za to, drazí přátelé při této mši svaté prosím, aby všem, kteří jsme zraněni zločinem, který se u nás stal, dal Bůh tak velikou lásku, abychom dokázali odpustit. Zároveň prosím vás mladé, abyste odpustili nám starším, že jsme vám v řadě oblastí nedávali dobrý příklad. Abychom nezůstali uzavřeni v naší bolesti, prosme i za všechny lidi na Ukrajině, v Gaze, či Izraeli a na dalších místech, kde Zloba zraňuje a zabíjí, aby zvítězila láska, která je silnější než smrt. Především však prosme za naše zemřelé, aby jim Bůh ukázal své milosrdenství a dal účast na věčné radosti. Prosme za rodiče, příbuzné a přátele zemřelých, aby zakusili Boží i lidskou pomoc a posilu v těžkých chvílích.

V obětním průvodu přineseme k oltáři jednu růži za každou oběť. A jednu přidáme i za toho, který se nechal Zlem ovládnout, a tak zmanipulovat, že se stal nástrojem příšerné smrti. Chceme tím vyjádřit naši víru, že láska musí na konec vždycky zvítězit.“[1]

V těchto posledních hodinách jsem se naučil „jen jedno“ nové polské slovíčko, které jsem neznal – „zamach“ (=atentát), ale mnohokrát jsem se učil vyslovovat slovo pokoj, pokoj a o ten pravý skutečně prosit a rozdávat ho okolo sebe.

Martin Uher

Lékař na záchranné službě v Ostravě, římskokatolický kněz, mnoho let žil na Slovensku, momentálně žije v Polsku.

[1] Zdroj: www.cirkev.cz