Na snímku současná prezidentka Hnutí fokoláre Margaret Karramová při návštěvě Prahy v únoru 2023. Foto: Marek Trizuljak

7. prosinec 1943. Zadáme-li do internetového vyhledávače v různých jazycích toto datum, dostaneme odkazy na nejrůznější události druhé světové války: odjezd dalšího deportačního konvoje Židů z Paříže do Osvětimi; postup Rudé armády při kerčské operaci v boji o Krym; začátek bitvy u Montelunga mezi italským a německým vojskem; dobytí města Pioggiofiorito v provincii Chieti britskou armádou… Informace, že je to také den, kdy „Chiara Lubichová založila v Tridentu církevní Hnutí fokoláre“, působí mezi tím vším, jako by přišla z jiného světa, což není ani tak daleko od pravdy.

Při zpětném pohledu na tehdejší válečné hrůzy a s dějinným odstupem se nám může zrod Hnutí během války oprávněně jevit jako naplnění Pavlova výroku „Kde se rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost“ (Řím 5,20). Tato událost se vskutku ukázala jako opravdová Boží milost, která po skočení války nabrala obrovský rozmach a projevila se jako charisma určené právě pro naši dobu a pro celý svět, jako předzvěst obrody církve, pokračující na druhém vatikánském koncilu.

Šíření tohoto nového ducha, jemuž jeho následovníci začali říkat „Ideál“, bylo doopravdy závratné. Skupinka několika mladých z Tridentu, vedena tímto Ideálem dávajícím nový smysl jejich životu, ihned po skončení války expandovala do celé Itálie, později do západní Evropy a koncem padesátých let i do zámoří. Poměrně brzy se objevila skulinka i v neprodyšné železné oponě rozdělující poválečnou Evropu a skrze ni pronikala do komunistické říše semínka spirituality odhalující pravou jednotu na rozdíl od její karikatury šířené strachem a násilím.

Jednotu mezi lidmi blízkými i vzdálenými, mezi národy, mezi církvemi, mezi generacemi zakoušel stále rostoucí počet následovníků Ideálu jako lék z Boží lékárny, podávaný přímo rukou Ježíše, jehož přítomnost se jevila téměř jako hmatatelná, jako naplnění jeho příslibu „Kde jsou dva nebo tři…“ (Mt 18,20). Jejím trvalým a viditelným výrazem v různých částech světa se staly takzvané citadely, městečka zasazená do běžného prostředí, obývaná rodinami i zasvěcenými laiky, se školami a firmami, svědčící o každodenním životě podle evangelia. Ideál jednoty začal slibně obnovovat farnosti, nejrůznější prostředí světa práce, ekonomiku a dokonce i politiku.

Bylo to heroické období „charismatického zakládání“, kdy se všechno dělo téměř jakoby samozřejmě, pod láskyplným, ale přísným „pohledem“ Chiary. Ona se spontánně stala sbormistryní celosvětového orchestru Díla Mariina (jak se oficiálně její hnutí začalo nazývat) a zde na zemi dirigovala skladbu, jejíž partituru četla v nebi. Ne že by si to tak naplánovala ve chvíli svého zasvěcení Bohu onoho 7. prosince 1943, ale všechno se rodilo díky vedení Boží Prozřetelnosti, jemuž se podvolovala i za cenu tvrdých duchovních zkoušek prožívaných v různých úsecích života.

Po úmrtí Chiary před patnácti lety toto období skončilo. Hnutí vstoupilo do fáze „historického zakládání“, jehož nezbytnou součástí je „vstup do domu sebepoznání“, jak to slovy svaté Kateřiny Sienské charakterizuje Jesús Morán, současný spoluprezident Hnutí. Ty duchovní zkoušky, které Chiara prožívala sama ve skrytosti a navenek svědčila jen o světle, jež z nich vzešlo v podobě nových inspirací, nyní musí Hnutí prožívat kolektivně.

V okouzlení krásou Ideálu i osobností jeho zakladatelky se totiž někdy zapomínalo, že je třeba neustále dorůstat do jeho výše. Za jejího života to byla pro všechny doba krásného duchovního dětství. Ve fázi dospívání, jež pro každou duchovní rodinu nutně přichází po smrti zakladatele/zakladatelky, nesmí jeho/její následovníci ztrácet hlavu před velikostí darovaného charismatu a před pocitem vlastní neschopnosti ho naplňovat. Musí poznat, kdo je Bůh, a kdo jsou oni. To mnozí v Hnutí teď pociťují na vlastní kůži.

Z tohoto pohledu možná lépe chápeme důvody určitých kritik, které se v minulých letech snesly na Hnutí z nitra církve. Dnes víme, že se příliš nadšeně zdůrazňovala nepochybná Chiařina velikost, která někdy byla zpochybňována způsobem, jakým se její charisma žilo. To mohlo působit nedůvěryhodně, zejména pro osoby zakořeněné v Tradici církve. Správně přijatá kritika je důvodem k zamyšlení a může být impulsem pro osobní dozrávání.

To vyžaduje ode všech, aby měli uvědomělejší a více tvůrčí přístup k úsilí o jednotu. Nelze se spoléhat jen na inspiraci přicházející od zakladatelky, jako tomu bylo dosud, ale v duchu komunitárního rozlišování je třeba společně docházet k tomu, co asi Bůh chce na daném místě a v daném čase. Záleží na každém, jaký příspěvek vloží do pokladnice Díla. Jak říká s určitou nadsázkou Margaret Karramová, Chiařina druhá nástupkyně ve službě prezidentky, „všichni jsme teď prezidenty Hnutí“. Pochopitelně je to myšleno v Ježíšově duchu: jako „prezidenti“ jsme – máme být –  služebníky všech, protože z ut omnes, z Boží jednoty, není vyloučen nikdo.

Když Chiara hovořila o tom, jak si představuje život Díla po svém odchodu, užívala tři termíny: „udržovat, rozvíjet, prohlubovat“, čímž měla na mysli, že její charisma se za jejího života ještě plně neprojevilo. V jednom textu pocházejícím z období mimořádných milostí léta 1949 říká: „Dnes jsem pochopila, že v okamžiku mé smrti sestoupí na mé duše Duch Svatý, který je ve mně ve své plnosti (…) A tak jim budu moci říci, jako již řekl On: ‚Nezanechám vás sirotky…‘.“[1] Proto je třeba naslouchat znamením doby a vnímat hlas Ducha Svatého, který nás podle Ježíšova příslibu „uvádí do celé pravdy“ (srov. Jan 16,12-15).

Oslava výročí vzniku Hnutí by tedy neměla být nostalgickou připomínkou slavného období počátků a prvotního charismatického rozkvětu, ale podnětem k novému promýšlení bohatého Chiařina odkazu a k jeho aktualizaci. Její život a dílo byly z velké části „prorockým znamením“ přesahujícím dějiny, a proto nelze upadat do pesimismu, že mnohé z jejích vizí se dosud neuskutečnily nebo se jejich uskutečňování pozastavilo a velmi pravděpodobně se během našeho života nenaplní.

Cesta k ut omnes, k uskutečňování charismatu jednoty, se na této zemi nezavrší nikdy. Francouzský teolog Domique Collin říká, že „křesťanství ještě neexistuje“, protože není dostatek křesťanů, kteří by vsadili všechno na ono „nemožné“ a „nepravděpodobné“ evangelium, tedy na víru v to, co je lidsky „nemožné“.[2] A zdá se, že taková vsázka je ještě těžší ve světě, který se stále více od Boha vzdaluje a na jehož různých místech, včetně Evropy, opět zuří válka.

I Hnutí se musí vyrovnávat s radikální proměnou posledních desetiletí. Mnozí z první či už i další generace stárnou, ubývají jim síly a nová povolání přicházejí v mnohem menším počtu než dříve. Avšak Bůh, jehož nám Chiařino charisma představilo, zůstává stále tentýž: Ježíš ukřižovaný a opuštěný. On je Bohem naší „sekularizované“ doby. „V něm je celý ráj s Trojicí a celá země s lidstvem“ a v něm se můžeme setkávat mezi sebou nejen jako věřící křesťané, ale i s těmi, kteří „tradiční“ víru ztrácejí nebo věří „jinak“. Věrnost tomuto Bohu se stane zdrojem nových milostí, překračujících lidské možnosti a chápání. Vždyť „u Boha není nic nemožného“ (Lk 1,37).

Jiří Kratochvíl

Nové město 6/2023

[1] Citováno podle Jesús Morán, Fedeltà dinamica. La crisi come opportunità, Città Nuova, Řím 2023, str. 26.

[2] Srov. tamtéž, str. 164.