Snímek z mezinárodního setkání gen 3 v říjnu 2023. Foto: Stanislav Hájek

„Když se na svátek svaté Ludmily, 16. září 1994, podařilo podepsat první smlouvu na bývalou farní sýpku, byla to veliká radost,” vzpomíná Marie Šeborová, která spolu s dalšími stála u zrodu české citadely[1].

Pojem „citadela“, který v Hnutí fokoláre můžete někdy zaslechnout, pochází z italského slova „cittadella“, městečko, a označuje místo, ve kterém se jeho obyvatelé snaží uskutečňovat evangelní vzájemnou lásku. V současnosti existuje 20 citadel po světě a v České republice máme již 30 let jednu z nich. Můžeme se radovat z toho, že zde žijí rodiny, fokolaríni a fokolarínky, volontáři a volontárky, děti, mladí…, také že je zde Centrum Mariapoli, kde nacházejí duchovní občerstvení i ti, kdo sem přijíždějí z různých míst České republiky či ze zahraničí. Na stránkách Nového města již bylo napsáno mnohé a další stránky píší svým životem ti, kdo zde žijí dlouhodobě nebo prožijí pár hodin nebo dní. Zde alespoň pár střípků z tohoto bohatství.

Hledání

Na počátku našich snah bylo vyjasňování a formulace potřeb, co by citadela měla vlastně zahrnovat a obsahovat. Někteří zodpovědní měli již zkušenosti ze světa z jiných městeček, citadel.

Jednou z nabídek bylo několik pozemků u Ostředku u Benešova, kde se už konaly první brigády, ale ukázalo se, že jde o oblast nevhodnou k výstavbě. Dalšími nabídkami byly opuštěné a nevyužívané kláštery na území pražské arcidiecéze. Také nám bylo nabízeno jedno místo nedaleko Olomouce, v blízkosti Svatého Kopečku.

Jako poslední možnost se jevily církevní pozemky v Praze-Vinoři, ale byli zde i jiní zájemci. Pan arcibiskup, kardinál Miloslav Vlk, nakonec rozhodl o využití pozemků pro Hnutí fokoláre. S příchodem nové svobody se očekávalo obnovení svatováclavské tradice a poutí, a tak jednou z vedlejších úvah byl i pastorační záměr vybudovat na původní cestě Via Sancta z Prahy do Staré Boleslavi místo pro poutníky.

Petr Ettler, ženatý fokolarín, obyvatel citadely

Vznik

Na přelomu 70. a 80. let jsme mohli vycestovat a navštívit citadelu Loppiano a zatoužili jsme mít i u nás něco podobného.

Ale totalitní režim utahoval smyčku.

Ale podařilo se nám alespoň koupit velkou chalupu v Dubé u České Lípy, naše „Dobbiano“.

Užívali jsme ji společně až do 90. let a bylo nám tam moc dobře, uprostřed lesů a skal.

Žili jsme jako jedna rodina.

Na setkání v Katovicích po sametové revoluci Chiara schválila výstavbu citadely pro Československo v blízkosti Prahy.

A tak jsme prodali Dubou a koupili farní sýpku ve Vinoři, zárodek naší citadely.  

Dlouho jsme hledali vhodné místo, až zasáhla prozřetelnost skrze nového arcibiskupa Mílu Vlka a starostu Jardu Krajla[2].

Trochu jsme váhali, zda je vhodné citadelu budovat uprostřed obce, ale Franz a Nunciatina[3] nám řekli, že právě toto je role naší citadely. „Il Patto“ (smlouva), žít uprostřed a společně s ostatními lidmi v lásce a jednotě.

A tak se o to už 30 let snažíme. Být otevření lidem i Bohu.[4]

Jindřich Synek, architekt Centra Mariapoli, ženatý fokolarín, obyvatel citadely

Jednotlivé kroky

1994   Podpis smluv mezi Hnutím fokoláre a Arcibiskupstvím pražským o dlouhodobém pronájmu pozemků v Praze-Vinoři.

1997   Jan Pavel II. při návštěvě České republiky žehná základní kámen Centra Mariapoli.

2000   Zpracování projektu pro stavební povolení.

2001   Návštěva Chiary Lubichové na místě budoucí citadely. Na každý ze tří pronajatých pozemků vhazuje posvěcené medailky, které jí věnovala Matka Tereza z Kalkaty. Kardinál Miloslav Vlk žehná pozemky i stavby, které na nich budou postaveny slovy: „Dej, Pane, ať dílo stavby slouží ke tvé chvále, k požehnání pro náš národ, k radosti Marie Panny a pro novou evangelizaci našeho národa.“

2002   Dokončena stavba Centra Mariapoli.

2003   Začíná stavba rodinných domů v rámci citadely.

2010-2012 Stavba ženského fokoláre.

2017-2019 Stavba mužského fokoláre.

Pozvání

V předchozích letech jsem býval ve vinořském Centru Mariapoli častým hostem. Do Prahy jsem jezdil pracovně, obvykle na tři dny, i několikrát v měsíci. Když jsem tam začal přespávat, netušil jsem, že existuje nějaké Hnutí fokoláre.

Do Vinoře jsem se dostal díky mému příteli a vedoucímu výcvikové skupiny v psychoterapii Jaroslavu Šturmovi. Přijal jsem tuto možnost s vděčností, i když jsem následně zjistil, že Vinoř je od Chodova, kde jsem pracoval, vzdálená asi 20 kilometrů.

Hned u vchodu mě překvapila velmi milá a přátelská recepční. Další překvapení mě čekalo, když jsem vstoupil do pokoje. Na stěně kříž a na nočním stolku Bible. Setkal jsem se s něčím takovým už v Kolpinghaus ve Vídni, ale to bylo ještě dávno před mým obrácením k Bohu. Zatímco ve Vídni mě kříž a Bible uvedly do rozpaků a byl jsem nesvůj, v mém novém nahlížení na skutečnost mě to potěšilo a cítil jsem se hned jako doma.

Ráno jsem v jídelně zjistil, že je tam hostů více, ale zjevně dělali méně hluku než hosté v jiných ubytovacích zařízeních. To ticho a pokoj byly příznačné a vyhovovaly mně. Hosté mluvili různými jazyky, podle oblečení tam byl i kněz a řeholnice. Narazil jsem opět na milý obsluhující personál. Překvapilo mě, že téměř každá z mladých žen pochází z jiné země, byla tam dokonce Brazilka.

Setkání byla lidsky intenzivní, ale krátká. Neměl jsem čas získat moc informací, kde vlastně jsem. 14. března 2008 jsem výjimečně měl jet do práce až odpoledne a nespěchal jsem na snídani. Ještě v posteli jsem zaregistroval na chodbě nějaké rozrušené hlasy, a tak jsem se oblékl a vyšel ven. Na otázku, co se děje, jsem dostal odpověď: „Zemřela zakladatelka našeho hnutí.“ Tím, že přítomné dámy měly na mě čas, dal jsem si vysvětlit, o jakou zakladatelku a hnutí vlastně jde. Zjistil jsem, že i ony jsou zasvěcené Ježíšovi, což by mě při mých předsudcích o řeholnicích vůbec nenapadlo.

Až o hodně později jsem tuto událost zpracoval tak, že v den, kdy Chiara Lubichová odešla do nebe, mě pozvala připojit se k Božímu dílu, které byla Ježíšem inspirovaná založit. Za toto pozvání jsem Bohu a jí dodnes velmi vděčný. Díky lidem v Centru Mariapoli ve Vinoři jsem začal mít k Hnutí blízko.

Hnutí fokoláre výrazně ovlivňuje můj vztah s Bohem a bližními a ve Vinoři se nastartoval i můj vztah k církvi. Ten pro mě nebyl po mém obrácení samozřejmostí. V neposlední řadě věřím, že Hnutí, s kterým jsem se seznámil ve vinořském Centru Mariapoli, přispělo – záměrně to nepíši v budoucím čase – i k mé spáse. A je něco v lidském životě důležitějšího než spása?

Karol Pollák, psycholog, Slovensko

Druhý domov

Ačkoliv nejsme vinořští obyvatelé, stala se nám Vinoř jakýmsi druhým domovem. Jezdíme sem léta do kostela a máme tu mnoho přátel, s kterými se snažíme jít ve víře po společné cestě. S velkou radostí jsme před lety přivítali zprávu, že zde bude vystavěno Centrum Mariapoli – dům, který dnes s vděčností vnímáme jako místo, kde je možnost prožívat liturgická setkání nebo dny duchovní obnovy, ale i kulturní akce a přátelská posezení u různých příležitostí. Není to ale jen kostel nebo dům Centra Mariapoli, co nás tak oslovuje. Je to žitá víra v Boha – Lásku! Je to společný život rodin v různosti.

V těsném sousedství Centra Mariapoli je krásný a klidný hřbitov. Centrum Mariapoli již mnohokrát poskytlo své prostory pro ty, kteří se přišli do kostela a na místní hřbitov rozloučit se svými drahými, aby zde po obřadech mohli mít pohoštění a přátelské posezení. A tak to bylo i u nás, když jsem na věčnost doprovodila nejprve tatínka a za půl roku i maminku. Nebylo to uplakané rozloučení, byli jsme obklopeni lidmi, kteří rozuměli naší bolesti, ale zároveň jsme vnímali jejich lásku. Byla to slavnost v naději z budoucího shledání.

Jana Sochorová a Jan Rendla, manželé volontáři, Praha

Konkrétní služba

Můj zážitek z citadely v Praze je spojen s kongresem gen 3, který jsme prožili loni v říjnu [5]. Tam jsem zažila, jak je vše ve službě pro mladé generace. Dojalo mě, když jsem viděla dospělé, kteří připravovali občerstvení na další přestávku, uklízeli, byli v kuchyni, technicky podporovali program, byli připraveni přivítat a doprovodit, zkrátka – konkrétně sloužili a milovali. Ve Vinoři jsem zažila velkou rodinu, která ve svém domě přijímala mladé z různých zemí a tato mariánská přítomnost přispěla k mnoha plodům kongresu. Ale více než snahu o dobrou logistiku jsem vnímala lásku, která kolovala mezi obyvateli a těmi, kteří přijeli, a v srdci mi zůstala velká vděčnost za každého, kdo svobodně a s velkou kreativitou dával svůj příspěvek. Cítila jsem v těch dnech zvláštní Mariinu přítomnost ve svědectví a společné službě, bez mnoha slov a s tolika konkrétními gesty, oázu radosti, kterou si, myslím, každý odnášel ve svém srdci.

Dolores Poletto, fokolarínka, spoluzodpovědná Hnutí fokoláre za „fialovou zónu“ (do které patří i Česká republika)

[1] Nové město 7-9/2018, str. 36

[2] Jaroslav Krajl – v letech (1990-2006) starosta městské části Praha-Vinoř.

[3] Poradci z Centra Hnutí fokoláre v Římě.

[4] Text, který zazněl při oslavě 30. výročí citadely a 90. narozenin fokolarínky Teresy Cifaldi (která stála u zrodu české citadely) 6. dubna 2024.

[5] Viz Nové město 1/2024, str. 20-21.