Foto: Pixabay

Pozvání k malému usebrání a zamyšlení nad důležitostí ticha v našem životě s psycholožkou PhDr. Ilonou Špaňhelovou.

Zkusme se podívat na náš běžný život. Jeho dynamika a náplň se samozřejmě mění podle našeho věku, podle toho, zda jsme na mateřské dovolené s dětmi, zda pracujeme nebo jsme v důchodu. Mění se i podle toho, zda máme děti, zda žijeme v manželství, jak nám slouží zdraví. Ovlivňuje ji také to, kolik máme dětí, vnoučat, jak se jim věnujeme, kolik je jim let.

Náš běžný život je také závislý na našem osobnostním charakteru a nastavení. Někteří lidé si dělají starosti, hodně přemýšlí, vymýšlí, zamýšlejí se. Takže mají plnou hlavu vzpomínek, myšlenek, přemýšlení, co a jak, nápadů, rozhodování… Někteří jsou více flegmatičtí a různé věci je moc nerozhodí.

Myslím, že jsme přehlcováni reklamami, názory, tipy na Instagramu, sděleními, co se stalo, co kdo udělal.

Mnohdy se také stává, že někteří z nás si nepovídáme tváří v tvář s druhým, nezajdeme na kávu, na čaj, na pivo. Jen si píšeme. Takové dopisování někdy trvá dlouho a nevnímáme – a ani nemůžeme vnímat – intonaci druhého, jeho laskavost v hlase, milý výraz v obličeji, oční kontakt… A také nás taková komunikace online může stát více času a úsilí, protože čekáme, než se druhý ozve. Během čekání se opět může rozeznít naše fantazie – „Proč mi neodepisuje, dostal tu zprávu? Musím se podívat, jestli je to zobrazeno…“ A zase nám hlava šrotuje.

Zkusme si říct, kdy jsme byli opravdu tiší. Kdy jsme prožili chvíli v tichu?

Když jsem přijala nabídku napsat článek o tichu, sama jsem přemýšlela, jak to s oním tichem mám. Řekla jsem si, že mám ticho moc ráda a nevyužívám a nenavozuju si chvíle ticha tak, jak by moje nitro potřebovalo. Mám ráda ticho při ranním probuzení – podívám se ven z okna na naši třešeň a jen tak v tichu jsem sama se sebou a s Ním.

Někdy si udělám odpolední kávu a jen tak sedím a dívám se na květinu v našem obýváku a užívám si prostor ticha, pokoje a onoho NIC.

Jaký je důvod toho, že nám ticho doporučuji? Je to jakási očista. Očista nitra, očista mozku. Prospívá duševnímu zdraví a pokoji našeho nitra.

Je to chvíle nebo může to být chvíle klidu, pokoje, někdy klidného třídění myšlenek, někdy nás mohou napadnout nové inspirace, nápady, pohledy na věc. Je to také chvíle odpočinku. Chvíle rozhovoru s Ním nebo chvíle opravdového NIC, kdy máme hlavu prázdnou a jen tak ono NIC prožíváme. To nás může naplnit pokojem.

Je důležité, abychom do tohoto vzácného ticha zkusili zatáhnout i děti, zkusili jim to nabídnout. Navrhuji, aby to bylo až poté, co jsme to zkusili my sami, abychom jim mohli říct naši zkušenost.

Nebo je zkusme vtáhnout do tohoto ticha, když jej budeme „zkoušet“ navodit ve svém životě my sami.

Děti mohou být ještě více než my přehlceni učením, zprávami, co kdo napsal, sdílel…

Jak tedy na to?

Nejdříve si ujasněme, zda to opravdu zkusit chceme. Vnitřní motivace je velmi důležitá k tomu, aby rozhodnutí přešlo v čin. Řekněme si, proč do toho chceme jít – mohou nám pomoct už zmíněné argumenty – jsme přehlcení informacemi, zprávami, nebo proto, že „běžíme“ v životě, jsme unavení, přetížení, špatně se nám spí, cítíme, že je zapotřebí zpomalit.

Najděme si místo, vhodnou dobu a způsob, kdy a jak chceme ticho vnímat.

 Před tím, než se budeme snažit ono ticho vnímat nebo si jej navodit, vypněme zvuky, které nás mohou rušit – pračku nebo sušičku, televizi, počítač. Zkusme si i říct, s jakými myšlenkami do onoho ticha přicházíme. Co všechno se nám honí v hlavě.

A doporučuji nepotlačovat tyto myšlenky. Třeba si je vyslovme nahlas – „Dnes mám ještě udělat, čeká mě schůzka, mám koupit, mám zavolat…“ To proto, aby nezůstaly ony myšlenky v naší hlavě, ale abychom je tímto uvědoměním ventilovali. Nebo si je klidně napišme na papír, do mobilu, aby opět nezůstaly v našem nitru, ale abychom je někam „odložili“.

Vnímejme také vhodnost místa, kde chceme ono ticho vnímat, aby nás co nejméně věcí rušilo. Takže nemějme před očima koš s prádlem, počítač, který je sice vypnutý, ale na kterém možná čekáme důležitou zprávu… Hledejme, aby i ono místo co nejméně rušilo naše nitro.

Můžeme si sednout na určité místo a třeba se dívat na nějakou věc – obraz, květinu, na hory, na potok… Na něco, co nám působí vnitřní pokoj.

Určitě odložme všechnu již zmíněnou elektroniku a vypněme vyzvánění na mobilu, aby nás nic nerušilo.

Často je vhodné začít s onou chvílí ticha v době, kdy jsme někde sami. Aby se nás někdo nepřišel na něco zeptat, abychom nebyli vytrženi z této chvíle.

Můžeme se na něco dívat nebo zavřít oči a být jen tak se svým nitrem. Klidně u toho dýchat a zůstat tak nějakou chvíli, která nám bude připadat pro nás dobrá. Než se začnou vkrádat myšlenky zase do hlavy.

A pak se možná usmát a zase vplout do běžného chodu dne.

Doporučuji zkoušet ono ticho, ono usebrání zařazovat do každého dne. Třeba začít pár vteřinami a postupně tuto chvíli prodlužovat. A být vděční za chvíli, kdy jsme sami se sebou, v tichu.

Někdo má raději chvíle ticha venku. Pokud byste chtěli začít s chvílí ticha venku, určitě to vyzkoušejte. Jen to může být pro začátek náročnější. Člověk si na to musí udělat větší časový prostor, obout si boty, obléct se, vyjít do určité krajiny a také doufat, že jej nepotká nikdo, kdo by si s ním chtěl povídat. Musí hledat čas, kdy je to pro něj nejlepší. A mnohdy v začátcích při pohybu, „rušením“ krásou přírody, obdivováním nových věcí kolem sebe, nemá na usebrání tolik prostoru. Někdy mu ony přípravy také nedovolí udělat si chvíli pro sebe v tichu hned nebo tak často, jak by si představoval.

Záleží na každém, jak to bude chtít zkusit.

Pokud jdeme do přírody, navrhuji i tady si najít místo, kde máme dojem, že nejsme rušeni, na chvíli se zastavit, sednout si na lavičku, na mez, zavřít oči a vnímat ono ticho.  Pokud se nám zdá, že vnímat ticho v přírodě, venku, je časově obtížnější, navrhuji začít doma.

A poté si uvědomit vděčnost a tuto vděčnost sdílet s těmi, kteří jsou nám nejblíž. I s dětmi.

A tak ještě jednou píši návrh. Proč zkusit ono ticho vpouštět více do svého života?

V dnešní trochu uspěchané online době je to prevence, jak „nepřepálit“ mozek a nitro informacemi, zprávami. Být jen tak chvíli sama se sebou, se svým úžasným nitrem. V pokoji, v tichu. Je to i určitá regenerace našeho mozku, myšlenek. Můžeme zakusit pokoj, vnitřní mír, harmonii.

Najděme si vhodnou dobu (kdy jsme spíše sami) a místo, které nám onen pokoj navozuje. Kde nejsme rušeni.

Můžeme zavřít oči, soustředit se na naše dýchání – aby bylo pravidelné. Pokud nás v těle něco bolí, přiložme na toto místo ruku na znamení, že o něm víme a konejšíme ho.

Zkusme jen tak na chvíli být v onom tichu a pokoji a opakovat to každý den. Ve většině případů je vhodné si až po dvou měsících vyhodnotit, co nám tato chvíle ticha dává. Už to není jen tak nahodilé, ale více to patří do našeho života a můžeme vyhodnotit, jak to na nás působí. Zda se uklidňuje naše nitro, zda nachází trochu vyrovnanosti a pokoje.

Přeju nám všem, abychom toto ticho vnímali a čerpali z něho.

Ilona Špaňhelová    

Nové město 6/2026