Fota: Markéta Jírů

Koncem dubna uplynulo neuvěřitelných dvacet pět let od chvíle, kdy jsme v Praze přivítali Chiaru Lubichovou. Ze zpětného pohledu se zdá být téměř neskutečné, co všechno se za deset dní jejího pražského pobytu událo.

Začalo to velkolepým přijetím na letištní ploše za účasti kardinála Miloslava Vlka, muzikantů, dětí v krojích…; setkání více než čtyř tisíc lidí z různých hnutí a komunit, pak s asi 1 700 členy a příznivci Hnutí fokoláre z Česka, Slovenska a Ukrajiny ve sportovní hale; následovalo setkání s politiky a osobnostmi veřejného života; uskutečnila se i přednáška pro Českou biskupskou konferenci na pražském arcibiskupství a následný pozdrav pro seminaristy; dojemným momentem bylo osobní setkání s prezidentem Václavem Havlem; jako velmi důležitá se ukázala návštěva rodící se citadely ve Vinoři a symbolické položení medailek do míst, kde měly vyrůst různé stavby. Vše vyvrcholilo založením evangelizační iniciativy „Zlatá Praha“ v nádherném sále břevnovského kláštera. A mezitím proběhla různá setkání v užším kruhu, prožívaná všemi jako dotyk osobní Boží lásky.

Ti, kdo tehdy byli, jak se říká „u toho“, se neubrání troše nostalgie, která patří ke každému prožitku něčeho krásného, co se „už nevrátí“. Ale co ti, kdo u toho nebyli, protože třebas ještě ani nespatřili světlo světa? Jak mohou oni přijmout a rozvíjet odkaz této výjimečné osoby, s níž se nikdy nesetkali? A co může pro ně udělat starší generace, která byla očitým svědkem charismatu tryskajícího z Chiařina nitra?

Otázkou předávání charismatu se (mezi mnoha jinými otázkami) zabývalo i letošní generální shromáždění Hnutí fokoláre. Začalo současně s vypuknutím dalšího krvavého konfliktu na Blízkém východě, který ovlivnil celý globalizovaný svět a spolu s jinými válečnými ohnisky se stal mementem rozporuplného charakteru naší doby, velmi odlišného od závěrečného období Chiařina života v prvních letech našeho tisíciletí.

Při prvním čtení závěrů generálního shromáždění se může zdát, že nepřineslo nic převratně nového. Zdůraznilo kontinuitu s programem minulého shromáždění, konaného před pěti lety, které bylo ve znamení výzvy „vycházet ven a naslouchat bolestem lidstva, bolestem celého stvoření a bolestem nových generací“. V tomto smyslu skutečně nenastal žádný programový obrat.

Ale při pozornějším čtení vidíme, že „obrat“ nastal v něčem jiném, co nám na první pohled opravdu nepřijde jako nějaká novinka. V závěrečném dokumentu se uvádí, že „hlavní prioritou pro příštích pět let je konkrétní konverze osobního a komunitního životního stylu, aby se jednota prožívala jako každodenní zkušenost, a nejen jako inspirující princip.“.

Můžeme si postesknout: zase ta jednota? Copak jsme to neslyšeli od Chiary už tolikrát? I při pražských setkáních vyzývala k jednotě: mezi členy Hnutí, k jednotě mezi politiky z různých stran; těm dokonce předložila „utopický“ návrh: milovat stranu druhého jako svou vlastní. Jednotu představila jako podmínku pro novou evangelizaci, uskutečňovanou projektem „Zlatá Praha“.

Jsem přesvědčen, že jsme myšlenku jednoty upřímně přijali do svého života, ale možná právě jen jako „inspirující princip“, který se nám líbí a s nímž souhlasíme. Ta zmíněná výzva však cílí na proměnu našeho vnitřního postoje, abychom dar jednoty nově přijali do svého srdce. V tom má spočívat naše specifická metanioa, tedy ta proměna, k níž vyzývá Ježíš na začátku svého hlásání: „Čas se naplnil. (…) Obraťte se a věřte evangeliu.“ My to můžeme parafrázovat: obraťte se tím, že v charisma jednoty uvěříte doopravdy a budete ho žít zcela nově, protože času není nazbyt.

Jednota má být naší každodenní zkušeností i navzdory polarizovanému prostředí, které se hluboce dotýká každého z nás a vnímáme ho někdy i v našich společenstvích. Anebo právě kvůli tomuto polarizovanému prostředí.

Lidi různých církví, různých náboženských tradic i lidi nenáboženského přesvědčení máme vnímat jako spolunositele tohoto volání a jako aktéry v první linii. My jako věřící, a tím spíše jako lidé hlásící se k Ideálu jednoty, jsme v menšině a v menšině vždy budeme. Tato situace je pro nás výzvou, abychom rozdílnost a rozpolcenost, s níž se setkáváme na každém kroku, chápali nikoli jako překážku, ale jako šanci.

S radostí, ale samozřejmě s velkou dávkou pokory a vděčností Bohu, můžeme konstatovat pozitivní rozvoj, který právě díky integraci do sekulárního prostředí nastal v naší citadele ve Vinoři. Z oněch medailek, které spolu s prosbou o Boží požehnání vložila Chiara do země, vyrostly nejen domy, ale především vztahy s lidmi zde žijícími a narodilo se společenství, založené na pozitivních lidských hodnotách, bez ohledu na víru a přesvědčení těchto lidí.

Je to nepochybně velká zásluha života rodin, který má v Díle Mariině v naší zemi dlouhou tradici. Byly to právě rodiny formované v tomto duchu – někdy už v druhé generaci – které přišly do citadely s touhou vytvářet toto „město na hoře“. Svým životem realizují výzvu, která byla rovněž zdůrazněna generálním shromážděním. V závěrečném dokumentu se to připomíná slovy: „Hnutí je vyzýváno, aby posílilo svou tvář rodiny, kde se společenství stávají stále více pohostinnými, blízkými a generativními místy…“

A dále se tam říká: „Žít autentické vztahy je základem pro předávání charismatu prostřednictvím drobných, soustavných činností s vysokou evangelijní intenzitou, nabízením prostorů pro sdílený život, doprovázení a spoluodpovědnost.“ Přesně o to, navzdory různým těžkostem patřícím ke každému soužití, usiluje společenství rodin, fokolarínek, fokolarínů, volontárů a dalších, které se za tu dobu v citadele vytvořilo a stává se evangelním kvasem tohoto místa.

A přejeme si, aby na těchto pevných základech stavěla i příští generace. Závěrečný dokument generálního shromáždění vyzývá: „Chceme oceňovat moudrost našich průkopníků a zároveň oceňovat nezbytný přínos nových generací.“ Nejde tedy o popření toho, co minulá generace vytvořila, ale musíme se ještě lépe naučit, jak zapojovat mladé lidi do rozhodovacích procesů v duchu tvořivé věrnosti a jít dál spolu s nimi. Znakem této pozitivní kontinuity jsou nové formy života mladých, při nichž dělají důležitou zkušenost, jak být pro druhé darem (SummeJob, SpringJob…).

Naším úkolem je podpořit vše nové, co se rodí, a také pochopit to, co ze současného je trvalým plodem Chiařiny charismatické inspirace, a odlišit od toho, co bylo dobově podmíněné. Velmi dobře to formuloval papež Lev XIV. ve své promluvě při audienci pro účastníky generálního shromáždění: „V této době jste povoláni, abyste společně rozlišili, které aspekty vašeho života a vašeho apoštolátu jsou podstatné, a proto je třeba je zachovat, a které nástroje a praktiky, ačkoli se používají již dlouho, nejsou pro charisma podstatné nebo vykazovaly problematické aspekty, a proto je třeba je opustit.“

Opouštění nebo proměna některých aktivit, struktur a forem života může být procesem, který není vždycky jednoduchý. Vždyť kolik lidí dlouhodobě a nezištně věnovalo svůj čas, své schopnosti anebo i finanční prostředky pro něco, co se zdá, že má skončit nebo se nějak transformovat. Platí to například pro Centrum Mariapoli, které také „vyrostlo“ z jedné Chiařiny medailky, po léta věrně slouží, ale nyní hledá nový způsob fungování, více odpovídající měnícím se potřebám doby. Je to proces, který probíhá transparentně a za spoluúčasti všech, protože si uvědomujeme, že všichni mají právo vyslovit se k tomu, co se jich dotýká.

Nezbytným procesem změny prochází i způsob vedení Díla, na němž se dosud nejvíce podíleli fokolaríni a fokolarínky. Ti nyní přebírají spíše úlohu duchovního doprovázení, která je jim vlastní. Je přitom důležité, aby jednotlivé větve Díla (volontáři, gen aj.) i místní komunity v duchu principu subsidiarity posilovaly svou autonomii a zároveň dbaly na své napojení na zdroj charismatu.

Při psaní těchto řádků mi přichází na mysl dubnové Slovo života: „Zůstaň s námi, neboť se připozdívá.“ To „připozdívání“ se týká především starší generace, neboť nevíme, kolik času nám ještě zbývá na předávání toho nejvzácnějšího daru, který utvářel náš život. Nesmíme v tom polevovat. Ale pro všechny bez rozdílu, dneska stejně jako před pětadvaceti lety, platí slova svatého Pavla: „Hle, teď je ta doba příhodná, teď je ten den spásy.“ Když si ho vezmeme za své, jsme všichni bez rozdílu stejně mladí.

Jiří Kratochvíl

Nové město 4/2026