Pracuji jako účetní. Jednoho dne jsem byla svým vedoucím vybídnuta, abych vystavila falešnou fakturu. Svědomí mi říkalo, že tento příkaz nemohu splnit. Je pro mě dar, že na stejném pracovišti pracuje i jeden člověk z našeho společenství. Společně jsme se za tuto situaci a za správný krok modlili. Pak jsem sebrala odvahu a na rovinu jsem vedoucímu řekla, že to, co po mně žádá, se příčí mému svědomí a neudělám to. Myslela jsem si, že si na mně bude vylévat vztek. Chvíli tím byl zaskočený, ale druhý den se choval vůči mně normálně. Myslím si, že příště ho už nic takového nenapadne. Určitě stojí za to posoudit konkrétní případ a nebát se v souladu se svým svědomím jít i proti nadřízeným.

M.

Jednoho dne jsem měl před sebou službu, která nepatří mezi ty příjemné. Účast na dvou poradách, kde je potřeba sedět a naslouchat věcem, se kterými nemám moc společného a kterým kolikrát ani moc nerozumím. Ale hned ráno jsem si při rozjímání uvědomil, že je potřeba plnit Boží vůli tak, jak ji plnil i Ježíš, což pro mě ten den znamenalo právě účast na těchto poradách. Snažil jsem se tam jet s tímto postojem, přestože jsem se do něj musel trochu nutit a vůbec se mi tam nechtělo. Nakonec jsem ale viděl, že se na těchto poradách začaly řešit věci, pro které nikdo dlouho nenacházel vhodná řešení. Hodně mě to povzbudilo, abych dobře sloužil – a hlavně s láskou – i v dalších situacích a činnostech toho dne (rozhovory, telefonáty…). Večer jsem pak cítil radost ve své duši, protože jsem se snažil plnit vůli Otce.

M.

Moje devětaosmdesátiletá sousedka byla na našem sídlišti docela obávanou osobou. Mnozí se snažili jí jít z cesty. Buď se totiž zlobila na děti, stěžovala si na sousedy nebo nás z balkónu sledovala dalekohledem. Ani já jsem nezůstala ušetřena jejích obvinění. Jednoho dne jsem ji viděla z okna, jak sedí na dvoře na zemi. Bez dlouhého přemýšlení jsem spěchala dolů. Upadla a nemohla vstát. S jejím svolením jsem zavolala sanitku. Mezitím nás viděl jeden soused a přinesl nepromokavou přikrývku. Když sanitka přijela, paní mě poprosila, abych ji doprovodila. Držela jsem ji za ruku a hladila jsem ji. Všechna zloba, kterou jsem vůči ní dříve cítila, byla ta tam. Ještě téhož dne pozdě večer mohla být paní na své přání propuštěna z nemocnice. Naštěstí jsem mezitím informovala o tom, co se stalo, svou přítelkyni, která bydlela přímo vedle ní. Paní byla dost zmatená, a tak ji má přítelkyně přijala k sobě a večer se o ni postarala. Následující ráno pak jiná sousedka zavolala soukromou domácí péči a zorganizovala pro ni denní opatrování. Bylo postaráno i o jejího psa. Dnes už s námi nebydlí, protože kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu potřebovala odbornou péči. Nás sousedy ale péče o ni velmi sblížila.

D.

Pracuji na rehabilitačním oddělení sanatoria. Mnoho pacientů je zde kvůli náhlé změně zdravotního stavu, která jim nedovolí žít samostatně nebo vykonávat běžné denní činnosti. Chtěla jsem se snažit všechny milovat a sloužit jim. V prvních dnech po nástupu jsem se ale setkala s náročným a odmítavým pacientem. Bylo mi o něm řečeno, že je ke svým pečovatelům prudký a nepřátelský, že je bije, škrábe a křičí na každého, kdo se o něho pokusí starat. Podvědomě jsem se snažila tomuto pacientovi vyhnout, ale jednoho dne mi ho vedoucí přidělil. Už dopředu jsem pociťovala velký stres. Když jsme se sanitářem přicházeli k jeho pokoji, varoval mě, abych byla opatrná. Hluboce jsem se nadechla a připomněla si, že musím toho muže milovat. Abych si byla opravdu vědoma jeho důstojnosti, musela jsem odložit své obavy a předsudky. Vzpomněla jsem si, co o lásce k bližnímu říká Bible. Snažila jsem se představit si sebe na jeho místě a přemýšlela jsem, jak bych se mu jako člověku mohla přiblížit. Napadlo mě, že může hrát roli i jazyková bariéra. Zeptala jsem se, jakým jazykem tento pán vlastně mluví. Odpověď zněla: „Anglicky ani trochu, mluví jen italsky.“ To byla pro mne důležitá zpráva, protože jsem se italsky trochu učila. Když jsem vstoupila do jeho pokoje, řekla jsem svojí nejlepší italštinou: „Ciao, buona giornata. Come stai?“ (Čau, dobré ráno. Jak se máte?) Jeho oči se rozzářily. Rozuměl a já jsem viděla, že se v něm něco pohnulo. Pokračovala jsem italsky: „Můžu vám změřit tlak?“ Natáhl paži. Protože jsem mu vysvětlila každou věc předtím, než jsem ji udělala, odpovídal mi pokaždé: „Díky.“ Pochopila jsem, že se mohl cítit velmi zranitelný proto, že nerozuměl dopředu, co se s ním bude dít. Vysvětlila jsem mu, že sanitář je zde, aby mu pomohl, bude-li něco potřebovat. Vyšli jsme z pokoje a sanitář mi řekl: „Vždyť ten člověk není tak špatný!“ Od té doby také spolu dobře vycházeli. Kdykoli teď tohoto pacienta vidím, potřese mi rukou nebo mě pozdraví: „Ciao, bella.“ Připomnělo mi to, že vztahy se budují tím, že alespoň jedna osoba udělá krok k pochopení druhé. Tím se mohou odstranit malé překážky, které by jinak mohly způsobit velký rozkol.

V.

(Nové město 2010)