Foto: Josef Lux s manželkou Věrou, autor: Roberto Rigo

Dnes uplyne 25 let od úmrtí Josefa Luxe. Proto přinášíme článek, který po jeho smrti Nové město uveřejnilo. Přijměte též pozvání na vzpomínkovou mši svatou, která se bude slavit 30. listopadu 2024 v 11 hodin v KOSTELE VŠECH SVATÝCH na Pražském hradě (pozn. redakce: v NM 6/2024 bylo uvedeno místo konání pražská katedrála, které po uzavírce časopisu bylo změněno na kostel Všech svatých).

Když jsme se probudili v pondělí ráno 22. listopadu 1999, nikdo z nás ještě nevěděl, že za oceánem dobojoval svůj statečný život Josef Lux. Tušili jsme, že je to veliké drama a modlili se. Mnozí z nás nemohli tu noc spát, někdo se modlil, cosi bylo ve vzduchu. V první chvíli bylo těžké uvěřit, že musel odejít. Rodný kraj ztichl. Od Nekoře, přes Letohrad, Ústí až do Chocně… 

Nabízí se mnoho úvah na téma Josef Lux.

Josef dokázal s mírem v srdci před celým národem zopakovat tragickou diagnózu své zákeřné choroby, již mu sdělili lékaři. Všichni věřili, a obzvlášť křesťanští demokraté a lidé jemu blízcí, že se vrátí a bude moci pokračovat v začaté práci. Byl odhodlán bojovat se svou nemocí a vše vložil do Božích rukou. Nasadil do tohoto boje všechny své schopnosti a síly. S vírou jsme sledovali jeho bitvu. Čekali jsme na jeho návrat.

Jeho obrovská kreativita proměňovala postupně politickou scénu i lidi kolem něho. Mnozí si toto jeho nasazení vysvětlovali různě, protože nedokázali pochopit, že by bylo možné potkat v politice a ve veřejném životě člověka, který myslí věci přesně tak, jak je říká a nemá žádné vedlejší úmysly.

Někteří dnes namítají, proč se tolik obětoval až na úkor svého zdraví… Jakoby kladli otázku, na níž snad lze odpovědět jen jedním možným způsobem: protože jako křesťan miloval. Svým životem se snažil přispět k nalezení identity našeho národa v srdci Evropy.

Koncem 70. let se Josef ve společenství rodin v Chocni setkal s Hnutím fokoláre a od té doby se spiritualita jednoty stala nedílnou součástí jeho života.

Josefovo fokoláre bylo v Praze a on tam začal pravidelně dojíždět a žít s ním v úzkém kontaktu. Toužil po Boží moudrosti a od té doby se snažil každou situaci vidět v duchu Ježíšova příslibu: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18, 20)

Jeho vstup do politiky nebyl v žádném případě plodem jeho osobních ambicí nebo touhy po seberealizaci, ale krokem pečlivě uváženým jak v kruhu své rodiny přirozené, tak i rodiny duchovní. Velmi rychle si začal uvědomovat, že nová demokracie nepřinese obrat k lepšímu automaticky, ale je potřebné se osobně nasadit. Cítil v sobě povinnost dát se k dispozici a přinést nově se rodící společnosti žité evangelium. Měl schopnosti k tomu, aby ho přinesl a žil a přes nelehké problémy mu zůstal věrný.

V prvním rozhovoru po zvolení předsedou své strany, na otázku: „Co pro vás toto zvolení znamená,“ odpověděl jediným slovem: „Kříž.“ A jako viditelnou připomínku tohoto duchovního základu své veřejné činnosti si do pracovny zavěsil velký obraz ukřižovaného a opuštěného Ježíše. Připomínal mu, že jedině skrze kříž a opuštěnost vede cesta k jednotě. To však neznamenalo, že by mu jeho politická cesta nepřinášela i pocit štěstí a radost, ať už to bylo z kontaktů s lidmi, nebo když se věci dařily. Je pravdou, že kříž nikdy nechyběl, ale on se ho vždy snažil přijímat a nabízet jako cenu za obnovu společnosti.

V době svého politického působení často pobýval ve svém fokoláre v Praze. Vzpomínají na něho, jak se ráno, před odchodem do práce, loučil většinou slovy „sempre, subito, con gioia“, což v češtině znamená „vždy, hned a s radostí“. Chtěl tím říci: dnes, kdykoliv se objeví nějaká bolest, slabost, selhání, neúspěch, nedorozumění, v tomto všem chci přijímat, milovat a objímat ukřižovaného a opuštěného Ježíše vždy, hned a s radostí, a tak se snažit přeměňovat každou bolest na lásku – jinými slovy: přejít skrze smrt vlastního já ke vzkříšení. To bylo tajemství jeho života, které mu umožňovalo nacházet cestu ke druhým i v nejobtížnějších situacích a nikdy z vlastní vůle nepřerušit dialog.

V lidských a křesťanských hodnotách nacházel orientaci pro své jednání a své působení v politice postavil právě na těchto skutečnostech. Byl vždy člověkem, křesťanem a politikem v jedné osobě – žil jeden život, jeho postoj vycházel v každé situaci ze stejných životních principů. Dokázal najít cestu k lidem dobré vůle bez ohledu na politickou příslušnost a vést dialog napříč politickým spektrem. Jeden jeho mladý přítel vzpomíná: „Nejvíce jsem si vážil jeho vytrvalosti, se kterou šel proti proudu a neměnil své názory podle momentální situace. Byl odhodlaný bojovat proti zlu, ale nikdy jsem u něho neviděl nenávist k těm, kteří stáli proti němu.“

Josef se těšil velké podpoře své ženy a celé rodiny, bez které by jeho politické působení nebylo snad ani možné. Velmi rád jezdil v každé volné chvíli domů, kde měl zázemí a kde si odpočinul. Jeho láskou byl rodný kraj pod Orlickými horami, příroda, les, ticho, párek psů… Dal na to, co si rodina myslí, a chtěl mít jistotu, že souhlasí s tím, co dělá. Žertovně říkával: „O mém setrvání v politice nerozhoduje nikdo jiný než moje žena. V okamžiku, kdy mi řekne, abych odešel, odejdu.“ A to jej také činilo svobodným jak v politice zůstat, tak z ní i odejít.

Když se v září roku 1998 dověděl o zákeřné nemoci, získala jeho životní cesta ještě další rozměr. Nemoc přijal. A protože věděl, že by svou práci nemohl dělat naplno, odešel z funkcí. Učil se tím současně velké pokoře. Vše obětoval: za rodinu, za šíření Božího království, za politiky a za mládež. Potom se snažil najít ten nejlepší způsob léčení, protože věděl, že pro záchranu vlastního života je třeba udělat všechno. Kříž, který se tak věrně a vědomě ve svém životě učil objímat, dostal nyní i podobu fyzických bolestí.

Nadešlo léčení v Seattlu, náročná příprava spojená s ozařováním, úspěšná transplantace kostní dřeně a potom plicní komplikace, která velmi zhoršila Josefův stav. Střídaly se chvíle naděje i obav, ale nikdy to nebyla beznaděj. Josef přijímal každou změnu přímo z Boží ruky a byl připraven na vše. Byl rád, že toto vždy znovu obnovované a náročné rozhodování se pro stále novou vůli Boží dělala společně s ním jeho žena Věra i děti. Přes veškerou vážnost situace to byly chvíle naplněné pokojem, láskou a radostí. Všichni společně cítili, že nikdy nebyli Bohu tak blízko. Hmatatelně zakusili sílu modliteb velkého množství lidí a obklopovala je láska, vyjádřená také v mnoha dopisech a telefonátech. Sílu dodávalo Josefovi stále Boží slovo a eucharistie, jimiž se téměř denně posiloval, a také atmosféra ráje, atmosféra přítomnosti Boha uprostřed svého lidu, která jej díky velké lásce rodiny a přátel i v nemocničním prostředí stále obklopovala. Odtud také jistě pramenil Josefův šťastný výraz a úsměv, který nebylo ani tak vidět na ústech zakrytých kyslíkovou maskou, jako spíše na jeho pokojných a živých očích.

(kol)

Nové město 2000/1